Plav

Fulmekovej najnovšia próza plní viaceré mimoestetické funkcie – vracia sa k nepohodlným témam (k arizácii majetku slovenských Židov a vzťahu majoritnej spoločnosti k židovskej menšine), vstupuje do dialógu s aktuálnym nárastom extrémistických nálad a napokon chce pripomenúť obdobie, ktorého výklad naďalej polarizuje širšiu verejnosť.

Do tejto novej knihy sa na niečo vyše 200 strán zmestilo viac než 60 krátkych prozaických útvarov – žánrovo od poviedky cez aforizmus až po gnómu. Tieto zdanlivo rôznorodé texty tvoria v skutočnosti zasa ten známy a celkom konzistentný ballovský svet – na názory jeho prakticky výhradne mužského protagonistu na seba, na iných ľudí, ale aj na spoločnosť a život ako taký sa môžeme celkom dobre spoľahnúť. V Ballovom podaní ich vieme predvídať.

V celkovém čtení Majlingova grafického románu Zóna se neustále objevuje otázka, jestli je tenhle komiks tak rozbitý schválně, anebo jen vznikl v trochu zoufalé snaze udržet vše v jednom. Mám za to, že kdyby Zóna v některých místech zvolnila, část vtipů by přešlo do pokračování Ruda a kdyby některé pasáže úplně vypadly, prospělo by to všem: autorovi, čtenářům i Zóně samotné.