Michal Jareš
V lešenárskej rúre
Pavol Garan: Šla Pavla šalviou. Spišská Nová Ves : FAMA art, 2017
recenzie

Poezie Pavola Garana to má v dnešním světě poněkud složitější: setrvává totiž u vázaného verše, který část básnického světa nahlíží jako archaizující a nefunkční, případně vyčpělý a artistní. Sám Garan se v mnohém hlásí k jakési hybridní fúzi poezie, kterou bychom mohli pojmenovat písničkářsko-tradiční, do níž se dají zahrnout produkty masových kýčů Kamila Peteraje a Jozefa Urbana, stejně jako životem, zkušeností a také vírou poučenou poezii Milana Rúfuse nebo i Jána Buzássyho (a v českém kontextu třeba J. H. Krchovského a na druhé straně spektra Jiřího Žáčka), písňové texty Krylovy stejně jako mnohdy zbytečně artistní hry jinak talentů jako je Daniel Hevier. Nic proti tomu, celé toto směřování poezie má své zcela zásadní a opodstatněné místo a je – i když živořící často na okraji zájmu současného publika zaměřeného na poněkud jiné formy sdělení – jednou z důležitých a podnětných součástí toho, co můžeme ještě nazvat básní. Jen se s tím musí umět a hlavně nesmí forma převážit obsah.

V rozhovoru pro časopis Vertigo (číslo 3/2017) sděluje Pavol Garan mezi řádky víceméně to, že je absolutně přesvědčený o svém přístupu k poezii, nepochybuje o ní a má zároveň značný odstup od celého toho básnického světa, charakterizovaného v mnohém něčím, co můžeme pojmenovat „bratislavskou kavárnou“. O svých „tvorivých chodníčkoch“ dokonce Garan s nadsázkou a s drobnou provokací tvrdí, že „sú dosť odľahlé a jednotvárne. pusté, málo atraktívne pre básnikov z veľkého sveta za Dobšinou. Pre poetky už dupľom.“ Zároveň za tím vším ale cítíme hodně velké sebevědomí (protože přece čtenáři a posluchači mu vždy říkali, že to co dělá, je dobré) a spokojenost se sebou samotným („Píšem tak, ako to uspokojuje predovšetkým mňa.“) Nechci být v žádném případě arbitrem, která ze současných slovenských poetik a poezií je lepší nebo horší, jen bych chtěl upozornit na několik věcí, které se v případě básní Pavola Garana nabízejí.

Jeho třetí sbírka Šla Pavla šalviou vyšla po dlouhých osmi letech (část z básní byla publikována třeba na serveru písmák.cz, kde Garan vystupuje pod nickem dajakboj, viz http://www.pismak.cz/index.php?data=user&id=33677). Dost času na to, aby se něco ustálilo a poskládalo do celku, který není uspěchaný a má co říct. Při četbě sbírky se ovšem zdá, že se to tak úplně nepovedlo, nebo ještě lépe, že si to nesedlo na správné místo. Garan ve třech oddílech sbírky (Voľné miesto, Márne kúsky, Skutočné mesto) sice rýmuje jako o život, jenže dost často se vyčerpává tím, jakým způsobem to chce říct, místo aby dokázal poodstoupit a popřemýšlel i nad otázkou, co to vlastně říká. Ono to tam trochu je, to když s mírnou ironií shazuje, co dělá, když poukazuje na jistou jednoduchost sebe sama anebo snad až na „dělnickou“ plebejskou notu (zde připomínám, že Garan pracuje v dřevozpracujícím průmyslu). Takový odstup má do jisté míry opodstatnění a je asi nejzajímavější z celé sbírky, přestože v něm trochu cítím zbytečné sebeshazování a falešnou skromnost. Pokud by byl Garan schopen vyjít právě z tohoto gesta a pokračoval v něm, mohlo by to být do budoucna i zajímavé. Nemyslím to v rovině sociální kritiky a podobných slepých uliček, které stejně tak či onak končí u prvoplánových gest. Spíše v té ironičtější rovině a schopnosti odstupu. Jenže to by se nesměl básník chytat prvních rýmů, které mu přistanou na talíři: „opitý ako triezvy – nedomáham sa turka z džezvy“, „oriešky slané – čo mi dá za ne?“, „a vychladenú plzeň – si neostanem dlžen“, „Tá čvarga! – Marián Varga“, „Strážay / hovorí o svete v znamení bielej a niklu – A zatajil mi rozvarenú cviklu!“, „hlinožravé bagre – dievča s chuťou na grep“ atd. atd. Ono je to tak snadné… a tak zbytečné, takže to vlastně ve výsledku navozuje náladičky autorského typu Miroslava Floriana blahé paměti.

Ve výsledku – a zejména ruku v ruce s rýmy, které jsou někdy až příliš natěsno – nás totiž sbírka jako celek umoří. Ujišťujeme se pak jen v poněkud plytkých tvrzeních, že ona Pavla z titulu je Garanovou Múzou, které je třeba skládat poklony ve verších (a to dokonce ve verších makarónských, když se básník pustí do kombinace češtiny a slovenštiny, protože ona Pavla je Češka), nebo že i ve své nadcházející čtyřicítce má básník potřebu pořád nějakého upoceného a pubertálního výrazu: „Milujem country, boršč a hnedú. / Inak už, myslím, nemám vážny neduh. / Mám len sny plné zadkov, pŕs a vagín. / A do všetkého trepem Maggi.“ (b. Tralala) Ono to pak totiž končí u trapnosti typu: „mrkva, zeler, kôpor / (stopor sa mi, stopor!)“ (b. Pokladňa č. 4) nebo u podivuhodných bizarností jako: „Ó, ja tejto noci / nájdem bod G – hoci / v lešenárskej rúre“ (b. Parkovisko), kdy by to celé „chtělo“ být a la J. H. Krchovský, ale chybí tomu existenciální zoufání, kvílení a bolest věčnosti a temnota náboženské pěsti kdesi v hlubině. Prostě to celé je jen efekt na povrchu a pubertální provokace: škoda všeho. Lze se domnívat, že je právě výše naznačený způsob výrazu značkou Garanova zvláštního humoru, o němž ale přesně nevím, jestli už není trochu diagnózou.

Pokud jsem zmínil, že jedním z možných východisek této sbírky by byla ironičtější poloha Garanovy poezie, dalo by se ještě dále hledat i v místech, která v sobě mají základ, jenž by mohl být dobrou básní: za všechny lze jmenovat tu s názvem Príprava na zimu, v níž cítím potenciál lepšího, co by z Garana mohlo někdy do budoucna přežít. Když totiž autor napíše: „Len mama na mňa hľadí s obavami / staršej už mamy“, tak najednou není básník už jen povrchním pozorovatelem, který píše hlavně o tom, co ho kde tlačí a svědí. Protože najednou je schopen promluvit i o tom, co cítí a jak formuluje svět i mimo základní instinkty a vyměšování, byť je pořád jeho svět uzounký a sledovaný stále dětskýma očima. Proč ale ne – bohužel, je toho i tak pořád ještě málo.

(4. 1. 2018)