Plav

Nespokojnosť s aktuálnou podobou redakčnej práce, ale aj s podmienkami, v akých prebieha (od časových požiadaviek po honorárové sadzby), je asi všeobecná. Porovnanie jej súčasnej kvality s érou prednovembrových štátnych vydavateľstiev, v ktorej na texte pracovali minimálne traja a často aj viacerí ľudia, akosi automaticky vyznieva v neprospech dneška. Pritom po rokoch, keď sa väčšina pôvodných kníh obišla bez zodpovedného redaktora a vystačila si napríklad s „jazykovou úpravou“, vracia sa táto funkcia do tiráží niektorých kníh (a verme, že aj do praxe).

Kritika nezvládnutej redakčnej práce s textom, počítanie nadbytočných či absentujúcich čiarok a iných smrteľných hriechov voči materinčine však stále zostávajú evergreenom a hlavným programom niektorých recenzných výkonov – a redaktor potom vďačným fackovacím panákom.

Dôležitou súčasťou problému je podiel vydavateľstva na kvalite redakčnej práce. V súčasnosti, až na výnimky, je povolanie redaktora obeťou „outsourcingu“. Prestáva byť profesiou, predstavuje len akúsi príležitosť na privyrobenie si popri hlavnom zamestnaní, v konečnom dôsledku sa amaterizuje a devalvuje.

V tejto ankete nás zaujíma podoba minulej a súčasnej redakčnej praxe, aj to, aké sú a mali by byť kompetencie knižného redaktora. Majú ešte stále platnosť určité predstavy, ktoré boli donedávna považované za samozrejmé (napr. tá, že redaktor nikdy nemôže zájsť ďalej, než mu autor dovolí)? Možnosti redigovania sa pohybujú medzi dvoma krajnosťami: na jednej strane sa zamieňa s jazykovou korektúrou, na druhej strane sa v prípade radikálnejších zásahov do významovej štruktúry diela približuje k spoluautorstvu. Možno trochu romanticky chápeme literárnu tvorbu ako osamelú prácu, prejav individuality, kde autor je ten, kto má úplnú kontrolu nad dielom, pričom zásahy redaktora a nároky vydavateľa akceptovať môže, ale nemusí (a ak tak urobí, nesie za ne zodpovednosť). Platí to ešte?

Ako túto problematiku vidia ľudia z praxe, teda redaktori, autori a prípadne redaktori a autori, vám priblíži naša anketa.

1. Otázka pre tých, ktorí majú skúsenosť s prednovembrovým obdobím: Porovnajte kvalitu a podmienky redakčnej práce pred rokom 1989 s 90. rokmi a s dneškom.

2. Ak hovoríme o vzťahu spisovateľa a redaktora, je možné viesť paralelu aj s inými druhmi umenia, napr. so vzťahom tvorcu a producenta v hudobnom alebo filmovom priemysle? Kde sa končí redigovanie a začína spoluautorstvo? Môže redaktor knihu pokaziť? A naopak: môže ju „zachrániť“?

3. Otázka pre redaktorov, ktorí sú aj autormi: Aké zásahy ste ochotní akceptovať pri redakcii svojho diela? Aká je vaša skúsenosť s redakčnou prácou? Pomohla spolupráca s vydavateľskými redaktormi vašim textom?

4. Ako vnímate súčasnú situáciu redaktorského povolania? Aký vplyv na skvalitnenie redaktorskej úpravy textu môžu mať vydavateľstvá? Ktoré faktory vnímate ako najväčšie riziká pre kvalitu redaktorského výkonu? Čo by, naopak, prispelo k jeho zlepšeniu?

(red.)

Božena Správcová (1969), poetka, prozaička a redaktorka

2. Autor a redaktor by měli být partneři, či spíše „parťáci“ – ne osobně, ale skrze text. Redaktor je v ideálním případě první a nejlepší, nejpozornější čtenář – vrcholně empatický a zároveň velmi kritický. Stojí vně textu, zatímco autor uvnitř – každý ze svého místa vidí jiné věci a měli by o nich mluvit, vyjednávat. Redaktor by měl pochopit, o co autorovi jde a jakým způsobem se to snaží vyjádřit, ale zvenku, z pozice čtenáře, by měl vidět i to, co textu v těchto intencích překáží a autora na to upozorňovat. Nikdy ale nesmí zapomenout, že je tady jen sluhou textu, nikoliv pánem. Hlásí autorovi, co vidí. Doporučuje (co škrtnout, přehodit, předělat), ale konečné rozhodnutí je na autorovi. Potud je hranice mezi redigováním a spoluautorstvím jasná, komplikace může nastat ve chvíli, když je redaktor příliš sugestivní a autor příliš poddajný. Pak může redaktor text pokazit. Anebo naopak, vylepšit, ale překročil hranici nepřiznaného spoluautorství a za trest se může užírat tím, že vavříny sklidil někdo jiný. Pokazit text může i svou pasivitou – tím, že svou roli omezí jen na korektury. Funguje-li vztah, jak má, potom redaktor může text (nadhledem, pomyslnými otazníky a vykřičníky) značně vylepšit a dokonce i zachránit, aniž by se stal spoluautorem. Křehkou hranici by měl hlídat redaktor, autor je zde tím zranitelnějším (mluvíme-li o beletrii) a redaktor ho má do jisté míry v moci. Nesmí však své moci zneužít – to je celé.

3. Obecně: akceptovala bych asi takové zásahy, které nejdou proti duchu, záměru, poetice díla. V případě spolupráce: Ano, pokud se snažili text opravdu pochopit a ne jen mechanicky opravovat čárky a překlepy. I to, že některá místa nepochopili, mě upozornilo, že jsou asi napsaná špatně nebo jsou nadbytečná – bez nich bych je však stěží škrtla, protože jsem na ně byla až příliš „zvyklá“.

4. O adekvátní odměně za práci redaktora se nehodlám rozepisovat – jisté je, že nízké odměny vytvářejí časovou tíseň… Nebudu se rozepisovat ani o excesech, kdy nakladatel nezanese korektury nebo v konečné fázi výroby knihy sám způsobí chyby, které pak padají na hlavu redaktora – to se stává a velmi to demoralizuje. Tyto a podobné věci by se daly shrnout pod pojmem „respekt k práci redaktora“ – čím více ho nakladatelé mají, tím lépe.

Je dobré, když i malý nakladatel odděluje práci redaktora a korektora – korektor čte jinak. A také redaktor, který se více zabývá celkem a smyslem, může některé chyby přehlédnout.

Ondřej Horák (1976), spisovateľ a redaktor (so skúsenosťou šéfredaktora)

1. Nemám takovou zkušenost… ale snad jenom poznámku – třeba Milan Kundera říká, že Žert dopsal na konci roku 1965 a vyšel „až“ v roce 1967, protože rukopis ležel na cenzuře. A možná že pro nás by to dnes byly opravdu dlouhatánské měsíce… Říkám si totiž často, co z těch knih bychom vlastně vydali, kdyby nám teď někdo řekl, že se deset let nic vydávat nesmí – kolik textů by takovou časovou proluku jen v našem sebekritickém náhledu přežilo… A kolik „autorů“ by kvůli nemožnosti publikovat přestalo psát…

2. Nedávno jsem viděl v jedné talk show filmového střihače a líbilo se mi, jak říkal, že jde, samozřejmě, s filmem, se scénářem, ale zároveň se snaží odstranit všechno zbytečné – odstřihnout to –, aby film nebyl rozblácený a příliš dlouhý, devadesát minut je optimální délka. Tak se snažím pracovat i já. Smoljak se Svěrákem taky vždycky říkali, že mají metodu: Každé zbytečné slovo je zbytečné.

Pocházím z gastronomie, tak použiju toto přirovnání. Autor zodpovídá za to, jestli jídlo bude z kvalitních surovin a jestli bude pokrm mít výbornou chuť. Redaktor je ten, kdo pak autorovi pomůže to jídlo pěkně nandat na talíř, aby to bylo nejen dobré, ale taky to dobře vypadalo… To je aspoň to nejobvyklejší – vzhledem k nízkým honorářům a časovému presu… Někdy to tedy taky může dopadnout tak, že to jídlo jenom dobře vypadá, ale dobře nechutná.

Na druhou stranu musím připustit, že se čím dál víc setkávám s tím, že všichni chtějí vydávat knížky, ale málokdo umí psát – myslím to v tom základním slova smyslu. Potom nastupuje buďto brutální redakce – naposledy jsem vyškrtal z románu sto tisíc znaků a autor si to nechal líbit –, případně vedení při psaní nové verze či rovnou jakési ghostwriterství, kdy je příběh uchopen znovu a někým jiným. To vše samozřejmě na přání nakladatele a se souhlasem původního „autora“.

A ještě dodatek… Někteří autoři a nakladatelé mají pocit, že jsem jim skvěle posloužil – literáti jsou samozřejmě dojati, že se někdo jejich miminkem tak zabýval –, a téměř mají tendenci se vděčně přisát k redaktorovu prsu… Na druhou stranu jsou i tací, s nimiž si člověk neporozumí, nenajde společnou řeč. Takže jeden redaktor je pak určitou skupinou lidí vnímám jako někdo, bez koho svou další knihu nevydají, nedokážou si to vůbec představit, a druhou skupinou zas jako ten, komu už svou další knihu nesvěří.

3. Samozřejmě mít dobrého redaktora je důležité a nutné, je to ale nedostatkové zboží. Já měl ovšem štěstí, a to hned několikrát. Některé zásahy, samozřejmě, těžce nesu a některé dokonce nepřijmu, ale to je normální – autor má mít poslední slovo. Jako redaktor taky nabízím, nicméně je mi jasné, že autor musí nakonec rozhodnout.

Jsem velmi tvrdohlavý a netrpělivý autor, ale myslím, že čím jsem starší, tím víc si dávám načas a toužím po oponentuře. Ovšem všechno má opravdu své meze – nemůže to být dílo, které se nakonec bude líbit všem okolo kromě mě. To je nabíledni… A ostatně některé recenzentské či čtenářské reakce člověk opravdu dopředu nevymyslí.

Nicméně navzdory tomu, že jsem čím dál trpělivější a zkušenější, tak pořád znovu zjišťuju, že sám sobě prostě dobrým redaktorem nejsem – to zkrátka nejde, člověk je v tomto směru doživotně slepý.

4. Mám pocit, že nakladatelé na redaktory – ale i na překladatele – vlastně přenášejí své podnikatelské riziko. Vysvětlují redaktorům, že ty malé honoráře jsou proto, že knihy se neprodávají, ale přitom čerpají různé dotace a granty a prosperují. A hlavně, když se ta kniha potom prodává, tak samozřejmě následně neběží redaktorům a překladatelům doplatit. Ne, zisk zůstává jim. Jako by hřešili na to, že to ti troubové budou dělat i tak, protože je to baví… Nejsem ještě úplně nejstarší, ale už jsem takhle zažil spoustu vln odpadání – ať se to týká recenzentů, překladatelů či redaktorů. Takže ti nejlepší už to dávno nedělají, protože ty honoráře jsou opravdu ostudné.

Vždycky si představuju, jak si asi žil třeba redaktor románů Williama Styrona. Kolik měl času a peněz. A že by bylo skvělé mít tolik času a peněz – nicméně je zas třeba připustit, že z toho, co se mi dostává pod ruce, bych stejně žádnou Sophiinu volbu nikdy neudělal, protože tak kvalitní suroviny a kuchaře v české literatuře prostě nemáme. Takže má nakonec cenu za nějakého redaktůrka vůbec rozhazovat?

(záverečnú časť ankety publikujeme v stredu 12. 7. 2017)