Plav

Když jsme před časem dávali s kolegy dohromady knížku Hľadanie súčasnosti (2014), držela se nehomogenní skupina lyrických básníků trochu stranou všech rodových nebo experimentálních výbojů v poezii počátku 21. století – prostě existuje a psát právě o ní je z hlediska všech literárněvědných perspektiv vlastně nejvíce pracné a nejvíce namáhavé: na první pohled je totiž ve svých východiscích stejná, zdánlivě nudná a vlastně nepřekvapivá pro hledače a uctívače avantgard.

Zároveň se slovenská lyrická poezie pohybuje v obřím a málo zkoumaném prostoru, který zasahuje do experimentu, navazuje daleko víc na tradici slovní, umí překvapit a zároveň velmi často zápasí s pojmem hodnota, který mnohdy zcela absentuje v běžné experimentální tvorbě dnešního slovenského poetického ghetta tvořeného zejména bratislavskou „stále mladou“ elitou, narušovanou pak příchody a odchody některých labilně neklidných autorů z anebo zpět do slovenské literatury. V ghettu čím dál tím výrazněji hodnoty absentují, zůstávají jen jisté plakáty a naplňování typologií již dříve vymyšlených (koncept, dekonstrukce, procesualita, možnosti textu, neustálý regres k vizualitě a experimentu z padesátých a šedesátých let 20. století). To s sebou ovšem nese i jistou „snadnost“, která pak dělá básníka z každého grafomana. V intencích pop-artu se sice umělcem stává každý, ale ruku na srdce: kterou ze sbírek experimentu jste v posledních letech četli dvakrát – ironik by dodal „s chutí“ –, přičemž byste nezohlednili profesní stanovisko redaktora, recenzenta nebo hledisko vědecké práce?

V posledních letech se též shodneme na stále se opakujících východiscích ghetta, jaké má současný slovenský experiment – paradoxně se totiž z avantgardy stal mainstream a to bychom měli brát jako něco ne-příliš dobrého a ne-příliš zdravého pro tvorbu samotnou. Bohužel se – z dálky viděno – tak naplňuje spíš cosi jako grantové zadání: lze spatřovat cestu od projektu k projektu, ve které nacházíme maximální zvýznamnění jednotlivých, i když vlastně banálních kroků všech operací, to proto, aby si veřejnost (čti grantová) všimla, že se vkládané prostředky neutrácí až tak zbůhdarma, až po úspěšnou závěrečnou zprávu, oslavu uzavření projektu a hledání dalšího projektu, který by šel naplnit, často bez návaznosti na předešlé. Takovým projektem může být nejen okouzlení jinými druhy umění (třeba hip hopem), ale zejména nutkavá potřeba vyslovit se k celosvětovým tématům sociálním, politickým, environmentálním, za nimiž následují problémy a události osobní. Ty jsou bohužel dost často zaplněny tvorbou z rezidenčních pobytů, která se událostně nedá téměř nikdy nazvat mimořádnou. Zcela specifický je pak projekt „matka“, a to matka nastávající, matka rodící, kojící a posléze matka píšící nebo vydávající verše či poetické texty pro úspěšný projekt 1.0 (kterým nazveme dítě). V této situaci se lyrika jaksi nehodí a tak není divu, že se mainstream a ghetto (tedy ústřední výbor kolem Vlny a laboratoře, která vyšlechtila Lizu) na jinou poezii dívá trochu skrz prsty.

Pokud se toto setkání chce věnovat pomezím a demarkačním liniím, je třeba dle mého v tuto chvíli vymezit prostor a též dodat mapy. Další mapy ticha mezi různými tábory, které spolu komunikují, i když se někdy okázale ignorují. A proto slovy předešlých map ticha: „Nehybne, s očami dokorán vykročíme do krajiny bez ciest.“

Mám za to, že už sám pojem „ticha“ zahrnuje řadu významů, které objevujeme až postupně. Je v něm obsaženo i velké mlčení, které je v poezii potřeba už ve smyslu heideggerovské sentence: „Básnická řeč obrazů shrnuje jas a hlas nebeských zjevů v jedno s temnotou a mlčením cizího“ (Heidegger 1993, s. 201). Heideggerem vzývaná klidně znějící slova stupňovaná k jednoduchosti neznamenají zjednodušování ani vulgární přesun do černobílé polarity typu moderní vs. tradiční. Připomeňme si, že ve světové experimentální tvorbě západního kánonu je dříve nebo později přítomná spiritualita nejrůznějšího typu – Eliotova Pustá země (1922) stejně jako sbírka Ob od Petera Readinga (1999) nachází inspiraci ve východní filozofii i chinoiseriích. Tvůrci hnutí Fluxus chápou dost často zen jako výchozí pozici. Ona jednoduchost ovšem neznamená prvoplánové zastavení a dojímání se nad krajinou. Znamená mnohdy hlubokou sondu do světa slov (E. J. Groch), významů (Marián Milčák), dechu a ducha (Rudolf Jurolek a Robert Bielik) nebo přerůstání k abstrakci (Martin Vlado). V jejich poezii jde o jistou cestu ke zklidnění, která ovšem ne vždy musí být cestou pomalosti – pokud Viktor Suchý v Básních o počasí (2017) jen využije minimalismus k naplnění projektu, vytrácí se původní idea na úkor hry. Což není nic proti hře ani jejím aktérům.

Paradoxně by se o sbírkách Milčákových, Jurolkových, Grochových nebo Bielikových – a dodejme třeba Kupkových nebo sbírkách Borise Mihalkoviče – v prostoru experimentálního mainstreamu mělo mluvit stejně jako o výbojích Zbružových, Šulejových nebo Ružičkové. Není v nich prvoplánová radikalita, ale v prostoru návratu a estetického prožitku jsou jejich sbírky propracovanější, často překvapivě experimentálnější i hlubším svým významem. Nechci vytvářet zbytečné rozepře a polarity, ale psát metafyzickou poezii po Stachovi a Ondrušovi je těžké ve všech táborech. Často mi přijde, že ze strany nakladatelství Modrý Peter a Skalná ruža dochází k dobrému narušování ghetta – zhusta tu vychází autoři od Ferenčuhové, Lipcseie, Karola Chmela až po Luku. Zároveň pro ně ve wittgensteinovském smyslu vždy platí, že „věta není hromádkou slov“ (Wittgenstein 2007, s. 19), což nevím, zda lze vztáhnout vždy na produkci nakladatelství Drewo a srd. A zatímco si ghetto vytváří své nástupce, kteří jsou bohužel dost často přesvědčeni o tom, že to, co produkuje okruh ghetta, je poezií, vzniká kolem ghetta řada variabilních možností experimentu i poetik ghettu vlastně blízká, ovšem ne vždy o sobě hned od počátku prohlašující, že jde o projekt posvěcený ghettem. Příkladem za všechny může být sbírka Evy Luky Havranjel (2011), která na jednu stranu využije formální řazení básní podle abecedních názvů (tedy od Agátky po Zmoka, coby možný ozvuk poetismu), aby okamžitě přešla k dalším vrstvám sbírky a na tuto skutečnost řazení nebylo nijak upozorňováno. Asi nejvíc to pak odnáší Martin Vlado, který ve sbírce stále si myslím, že existuje to miesto (2018) kombinuje všechny postupy a poetiky, takže vzniká poněkud fantasmagorická sbírka v pravém slova smyslu, kterou by ovšem mohl mít jako příklad pro analýzu kde kdo: od veršů typu „marienka z lazov / z chalúpky pod horami / od rána do večera / pracuje a spieva si // je na hlavu? / vari nevie že práca šľachtu šľachtí?“ (Vlado 2018, s. 24) až po „analýza: // a = 1 / k = 1 + 1 / p = 1 + 6 // syntéza: // a = 1 / k = 2 / p = 7“ (Vlado 2018, s. 54).

Z toho všeho pak plynou dlouhodobá nedorozumění a vše se přesouvá na uživatele a čtenáře poezie, kteří z části prohlašují, že poezii nerozumí, nečtou ji, nejsou schopni ji vnímat…, z části se sami stávají autory a recenzenty. A kvůli těmto argumentům se děje další podoba ticha mimo ghetta a komuny čtenářů / autorů. Vystoupit z nich znamená jít do hiphopu, což vlastně ale znamená regres a trochu pokorný návrat k vázané formě, která je jinak nahlížená jako to úplně nejméně radikální a nejméně zajímavé v poezii vůbec. Další paradox: okraj okraje se na druhé straně stává znovu mainstreamem.

Kam se za posledních deset let od Hľadania súčasnosti slovenská poezie posunula – kromě slepé uličky umělé inteligence, upravované a podpírané vždy zezadu estetickým působením člověka – lze říct jen stěží. Spíše se prohlubují zákopy jisté vzájemné nedůvěry ze strany jedné a lhostejnost ze strany druhé, kdy autoři schémat píšící pro věčnost, která jim snad někdy porozumí, naplňují bohužel postavantgardní a už dávno vyprázdněné nádoby. Mám dojem, že tu až na výjimky trochu chybí instrumentář a schopnost číst moderní poezii nevycházející z experimentu, protože v ní musí vždy zaznít i hledisko hodnotové, nejen normativní. V Bielikově a Jurolkově podání je ticho typickou součástí až filozofického založení vnímání světa kolem se stále jasnější skepsí: „Nič nepovedať, nikoho nezaujať, nikomu nepatriť, nikam neprísť. Toľko si sa o to usiloval a teraz nevieš, čo s tým.“ (Bielik 2020, s. 23) – „Bol som tu včera: včerajšok ešte účinkuje, ale dnešok / všetko posúva ďalej, svetu ako celku i každej jednotlivosti / zvlášť dáva aktuálne miery a váhy. // Dlho sa dívam, a zrazu viem, že to, čo vidím, je všetko.“ (Jurolek 2013, s. 27) Je to ono přetavující zušlechtění, vystupňování řeči, vedoucí k jednoduchosti: „Stupňovat řeč k jednoduchosti znamená: proměňovat vše v mírnou záři klidně znějícího slova.“ (Heidegger 1993, s. 141)

Znovu se tak vracíme k další podobě ticha, k onomu Heideggerem vyvolávanému klidně znějícímu slovu – je pak tenhle dílek ticha dalším kouskem mapy dosud neznámého území? Zatímco Bielik setrvává ve víře a věčném souboji tmy a světla (s neokázalými znalostmi Wittgensteina i východní filozofie), Jurolek hledá odpovědi mimo kategorie a jeho pozorování úzce souvisí s hmatatelným a viděným. V obou případech ovšem přemýšlíme v rámci idejí a přesahů, přičemž krátké sentence obou autorů na pomezí něčeho jako básnického paradoxu, básnické prózy, vytvářejí dojem jakési lehkosti v tvorbě i ve psaní. Podobně zavádějící je však i někdejší tvorba Strážayova, která vlastně nemá výraznější následovníky. Je totiž složitě konstruovaná až na úplnou kostru sentence, aby unesla význam a byla stále ještě básní. Jurolkův i Bielikův lyrický svět ví proto přesně, že jakékoliv další přidané slovo ničí rytmus (ostatně o naprosté absenci smyslu pro rytmus v současné slovenské poezii by se mělo hovořit veřejně a beze studu), význam a celek.

Celek Milčákova díla je jedním z nejvíce přehlížených v současné slovenské literatuře – přičemž třeba jeho Teserakt (2018) by měl být čten v kontextu důležitých experimentálních textů. Milčákovy pochybnosti a relativizace hodnot narušuje neustálá snaha pojmenovat až úzkostně pomocí řady metafor z mytologie a antiky systém člověka ve světě. Sakrální i profánní je u něj vyvažováno leckdy až schválně „nesrozumitelně“ voleným lexikem, odtažitě chladným, aby výsledný účin byl o to výraznější: „tam na kolenách takmer nehybný / sa na meravé nohy stavia syn // jediným výdychom odvalí kameň / jedinou myšlienkou odpáli nálože / ticha // a týmto zľutovaním / a touto radosťou // dejiny začnú / odznova.“ (Milčák 2014, s. 56) Oblíbená figura paradoxu podporovaná vzestupností je pak podporována apostrofami i aluzemi historických i biblických událostí, směřující často do nicoty: „Ako sa spoľahnúť na jazyk, / ako sa spojiť s nevýslovným?“ (Milčák 2021, s. 51) V tom všem vidím postupné vymezení se stále výrazněji zjevné generace autorů narozených kolem roku 1960.

Generace dnešních šedesátníků je zcela evidentně při síle maximálního sdělení, filozofické schopnosti nebanálně přetlumočit své chápání světa do básnických obrazů. Je to poezie těžká, místy apokalyptická, ale nikdy ne prázdná, i když plná stále většího ticha a odmlčení se. Na skepsi ke slovu se tato generace dívá logicky z empirické zkušenosti. Patří k těm, kdo vyrůstali v depresi po srpnu 1968, ale už vědomě zažili tanky, myšleno v rozumovém chápání situace. Jejich skepse z nicoty normalizace se logicky musí neustále přenášet a přetavovat dál do dneška, kdy každé slovo je váženo. Znovu a po svém tu podobně jako u předchozích najdeme odkazy na Wittgensteina, Heideggera, nově též i na Husserla, což je případ Erika Jakuba Grocha v jeho posledních vydaných sbírkách.

Tento Grochův svět je ještě složitější: v jeho případě totiž dochází k velmi specifické redefinici sbírky jako takové – dva vydané sešity nil, úvod (2018) a melanchólia neviem (2019) vzbudily zájem a interpretační cesty byly mnohdy velmi podnětné. Zatímco mladší kolegové nabízeli své soubory ke stažení v pdf nebo ke čtení pomocí QR kódu, šel Groch cestou tištěného média, tedy tradičnější podobou. Ovšem když letos vydaná sbírka viety (2021) přináší oba předešlé celky, doplněné ještě soubory Záhyby. Emily a turgenev, co nám to vlastně v předešlých úvahách o Grochovi a charakterech jednotlivých malých sbírek říká? Nejsme nakonec jako kunsthistorie náhle postaveni před nově odkrytou malbu kupida na Vermeerově obrazu? A spíše než jednotlivosti a malé sbírky na sebe navazující vzbuzuje otázku v oné redefinované podobě: co je nakonec celek? Kdo ho určí – autor v danou chvíli, nebo až finální podoba díla? Vzhledem k tomu, jak se Groch před těmito sbírkami prezentoval (opět sešitové sbírky Em a Infinity), vzhledem k „náhodnému“ pojmenováním druhé sbírky melanchólia neviem, k propojování a jisté strategické hře s pomalým, ztišeným dílem, jsme zase na začátku. Tentokrát ale spíše než mapu ticha potřebujeme plán labyrintu. Grochova tranströmerovská, na paradoxech založená lyrická podoba metafyzické a leckdy vlastně na první čtení ne příliš srozumitelné poezie vrcholí sentencemi typu: „najkrajšia vec na svete je mlčať so srnkou“. (Groch 2021: 74) Ticho a mlčení v publikační neobsáhlosti, sevřenost a jistá skromnost jsou dost výrazným pokusem jít opačně než určitá poloha (bohužel dost často spojená právě s neukojitelnou naivitou projektů) neustálé touhy být přítomen a být tištěn.

A jeden z posledních tipů mapování ticha jsem si nechal na závěr: když v roce 1993 vydává Jurolek autorskou knihu s názvem Poézia ticha a plnosti (druhé rozšířené vydání 1997), obsahuje tato jen prázdné stránky. Pokud udělá stejné gesto Kamil Zbruž sbírkou Notes (2014) u Drewo a srd, je to chápáno v intencích jeho tvorby jako jedno z nejzazších gest experimentu. O jednom se mluví jako o přírodním lyrikovi a minimalistovi, o druhém jako o experimentátorovi, výsledek jsou v obou případech knihy bez slov. Jak čteme tato různá ticha a mlčení? Jak jsme schopni pomocí kontextů na jedné i druhé straně poznat, co se to děje? A jak a co nám k tomu všemu říká estetika? Pomůžeme si na závěr Wittgensteinovým Traktátem, ale nikoliv onou pověstnou a nadužívanou poslední větou: „Něco je přece nevyslovitelné. To se ukazuje, je tím, co je mystické.“ (Wittgenstein 2007, s. 82) Vracíme se tak zpět k dalším zjevujícím se mapám ticha, k jejich uhrančivosti a mystice. Ve všech je vždy také poezie.

Literatúra

Bielik, Robert: Zorné pole tmy. Bratislava : Petrus Publishers, 2020.

Groch, Erik Jakub: viety. Kordíky : Skalná ruža, 2021.

Heidegger, Martin: Básnicky bydlí člověk. Překlad Ivan Chvatík. Praha : Oikoymenh, 1993.

Jurolek, Rudolf: Poľné vety. Levoča : Modrý Peter, 2013.

Milčák, Marián: Hra s hadmi. Kordíky : Skalná ruža, 2014.

Milčák, Marián: Provinčné básne. Levoča : Modrý Peter, 2021.

Vlado, Martin: stále si myslím že existuje to miesto. Košice : Pectus, 2018.

Wittgenstein, Ludwig: Tractatus logico-philosphicus. Překlad Petr Glombíček. Praha: Oikoymenh, 2007.

Zdroj obrázku: freepik.com

(Michal Jareš pôsobí v Ústave pro českou literaturu AV ČR.)