Jak říká záložka knihy Jedenie, autor Ivan Medeši (nar. 1982) působí v současné době jako pomocný pedagog na základní škole a gymnáziu v Ruském Keresturu, který se nachází v srbské Vojvodině. Zcela ponechávám stranou, jestli Medeši do slovenské literatury patří nebo ne, protože by celé vysvětlování osobitosti dolnozemského národa zahrnovalo samostatný text a stejně bychom se k ničemu nedobrali. V tuto chvíli se soustřeďme jen na to, že povídkový soubor Jedenie je sice překlad Maroše Volovára, ale jedná se o překlad z rukopisu (takže jde o první knižní vydání), a to z „jazyku vojvodinských Rusnákov“, který je v ukázce nabídnutý v knize také. Asi by bylo vhodné shodnout se na tom, že v tuto chvíli máme k dispozici první knižní vydání povídek autora, patřícího do specifického okruhu národnostních menšin, žijících v srbské Vojvodině. Navíc autora, který má za sebou již řadu vydaných knih – mj. prý generační román Špaciri po spodku dunca z roku 2011. Dodejme, že to není poprvé, co se ve slovenštině Medeši objevuje, protože výbor z jeho kratších textů (zejména fejetonů a básní) vyšel již v roce 2010 pod názvem Kvaśna kňižka – nutno dodat, že bez většího povšimnutí. I v nich se ovšem ukazuje Medeši jako autor výrazně originální, vycházející z undergroundové pozice, která ve slovenském kontextu dlouhodobě absentuje.
Jistě, můžeme i na Slovensku nacházet prozaické punkové (případně androšské) kořeny už od samizdatových aktivit okolo Olega Pastiera (třeba dodnes nedoceněný Tomáš Petřivý), dále vidíme rostoucí zájem o underground v době příchodu Egona Bondyho do Bratislavy přes intelektuální (a dodejme, že většinou hlavou dělané) texty Michala Hvoreckého z počátků jeho tvorby, paralelně přes některé výlety Petera Pišťanka a Dušana Taragela z období zahrnutém do knihy Sekerou a nožom, až po rozběhnuté autorské jednotlivce kolem mnoha desítek fanzinů (zejména v publicistice, v komiksu a v písňových textech), které se ale mimořádně šťastně odrazily třeba v próze Koniec sveta od Agdy Baviho Paina nebo v některých polohách Staviarského Záchytky. Dlouhodobě je ale vždy underground brán na Slovensku jako jakási exotická podoba prózy – na rozdíl od třeba českého prostředí, kde „podzemí“ mnohdy ovlivnilo styl a stalo se za více jak šedesát let běžnou součástí poválečné literatury. Ve slovenském prostředí by se dalo jistě dlouze mluvit o příchodu jakéhosi barbara mezi jinak značně ušlechtilou (škodolibě by se dalo říct přešlechtěnou) společnost.
Zároveň vidím v Medešiho prózách daleko větší vlivy toho, co proběhlo popkulturním světem v devadesátých a nultých letech, tedy hlavně zjevení se Irvina Welshe (ano, autora obdivovaného i proklínaného Trainspottingu) nebo Chucka Palahniuka, abychom jmenovali ty hlavní ikony. Když v úvodní povídce nazvané Víťazstvo ztrácí alkoholik Mire postupně všechny končetiny, aniž by ovšem nějak utrpěl jeho vnitřní svět pijana, najdeme tu příbuznou bizarní atmosféru třeba s Welshovou povídkovou knihou Acid house – například ve vzpomínce na proměnu hrdiny v povídce Záležitost mužstva Granton Star v mouchu. A víc než kafkovské motivy tu lze vidět popularitu magického realismu „na jugoslávský způsob“, který známe z Kusturicových filmů, kde mrtví podle potřeby ožívají a zasahují do světa živých. Ovšem stejně tak dovede Medeši popsat bravurně svět feťáků (povídka Jedenie) nebo pašeráků čehokoli (Svetlo života), kde se dostává k naprosto svébytnému výrazu.
Šestice Medešiho povídek se totiž většinou zaobírá životem polodebilů, figurek na okraji okraje společnosti, od náruživých pijanů, smažek, přes upocené šmíráky (Následky z miest, ktoré nikdy neuvidíme) až po sarkasticky sebereflexivní pohled na učitele v malotřídce v závěrečné povídce Svetlo života: „Vyšiel, nezavrel za sebou a šiel. Či do krčmy, či domov masturbovať, či sa možno osmelí a zhltne tých šesťdesiať Bromazepanov, ktorým verí, že budú najmiernejšia forma samovraždy, nevedel ani sám, ale preto sa oplatí chodiť do práce pešo.“
Na rozdíl třeba od paralelně vydané prózy Milo nemilo od Mila Janáče, která popisuje svět feťáků a alkoholiků „jen“ jako zábavné historky kdo a kdy se ožral, poblil nebo sjel, aby tak udržela tato próza pozornost na jedno odpoledne, kdy vám podobně laděná literatura zkříží vaší cestu, putuje Medeši po daleko temnějších a promyšlenějších cestičkách. Zatímco v Janáčově knize jde víceméně o to ukázat (a sám sobě obhájit), že chlastat je něco sexy, co sdružuje kolektiv stejně smýšlejících a prášilovsky přehánějících žvanilů, bloudí Medešiho postavy v jim nesrozumitelném světě, který neustále nastavuje překážky. Hrdinka Žermén v povídce Jedenie si jede koupit dávku fetu a bezprostředně nabízí pohled na svět v absťáku, který se Žermén zdá nepřátelský, protože nedostatek drogy zvýrazňuje její stihomam. Ten samozřejmě dosahuje kvalit nejen zvolenými výrazovými prostředky, ale i hrdinčiným fyziologickým rozpoložením, protože jako na potvoru silně menstruuje a potřebuje na velkou: „Už bežkala. A poprdávala. Božinku, miešaný smrad hovna, moču a tesne zarytých gatiek v omenštruovanom uteruse! Aj spod sukienky to tak divne duní. Stupňovito. Čo krok, to nová vlna usratej chmárky.“
V mnoha momentech se spolu s hrdiny Medešiho povídek ztrácíte i vy, protože někde v tom velkém kabaretu jazykového uhýbání a proplétání do patchworku útržků zaslechnutých slov, vlastních myšlenek i v prolínání skutečné reality a opilé reality nevíte nikdy, co se právě děje. Jen tu a tam tušíte, že třeba čtete velmi zábavnou filipiku proti životu na vsi, stejně jako najdete hlubší význam v tom všem nadávání. Pamatujete na Henriho Millera a jeho provokaci v jeho knihách? I tam jako by sexualita a perverzita měla probudit smysly k tomu, aby pochopily opravdovou, totální realitu. V tom je Medeši z jednoho rodu – a i když se snaží ukrývat se za všemožné originální nadávky typu: „Len buzeranti jebú do píč!“, je autorem ne prvoplánovým a ne jen zjevem píšícím o hovnech, jebání a chlastu. Tu a tam pomrkává pod tím vším blátem jmény jako Pearl S. Bucková, Tolstoj nebo dokonce Majakovskij („aby ľudia nehľadeli, že skrývam v gatiach raketu ako Majakovský chmáru“). Nejdůležitějším a pro povídky Ivana Medešiho klíčovým je vždy přístup k jazyku jako takovému. Sotva říct, jestli tahle zručnost je i v rukopisném originálu, ale v překladu se na vás jeho punková obžernost lepí jako příslovečné hovno košile. Autor totiž zcela obrací na hlavu ještě dnes idealizovaného člověka z venkova (chápaného dlouhodobě jako prototyp čistého a tradice nesoucího člověka) proti zhýralému člověku z města. I když jsme tuhle fázi nálepkování i odmítání mohli zažít v literatuře mnohokrát (vzpomeňme jen na deziluzivní pohledy na nejapné sedláky třeba v Pagnolově Živé vodě), je Medeši svým odmítáním konvencí jak jazykových, tak i dějových, velmi originální.
Například v povídce Chybné vetry se objeví v domku hrdiny Capundreka obr jménem Volojeb, který je nespokojený se stavem věcí: „(…) jediné, čo mám v hlave, je povymetať daktorému z tých mojich volov vetrák. Jasné? Nejasné! A čo nachádzam taký vyrobený doma? Nastred obývačky kravskú pizdu? Kravskú pizdu! To nachádzam… Tak veru, hej… Teraz sa zvalím tu na diván a ty budeš jebať tú kravu, kým nepochopíš, akú škodu si mi spravil a ako si mi zasral dennú rutinu a život a že aké je to pre mňa dôležité.“ Jako kdyby v prostředí venkova zůstávaly už jen přízraky, sexuální štvanci, kšeftaři, alkoholici a imbecilové, jejichž vnitřní svět je bohatý pouze tím, že už dávno neudržuje hranice uvnitř hlavy, ale rozpouští se do všeho kolem nich. Slovo „kolektivizace“ tu nabírá zcela jiný význam, protože se všechno, co se děje ve skutečnosti, nebo ve fantazii, prolne na pár okamžiků do jednoho bodu. Vzniká jakýsi nový vypravěč, který rezignoval vědomě na hranice myšleného i vnímaného, a který chrlí na všechny skrze sebe to, co bezprostředně cítí, vidí, pije, tráví, ejakuluje a přijímá, prostě to s námi najednou, v jednom obřím vyvrhnutém klku „sdílí“. Co s tím máme pak dělat, než to s ním „sdílet“ dál?
Ono to Medešiho Jedenie není vůbec četba pro masy – k pornografii a lechtivé podbízivosti to má daleko, takže ti, co by chtěli jen zvrhlost, se za chvíli budou nudit a ztrácet v bludištích introspektivních obrazů, při marném hledání dalších podivně vykolejených popisů kravské vulvy nebo vyměšování. Na druhou stranu bude pro řadu zjemnělých veleduchů zase zcela nesnesitelná právě ta hulvátská přímočarost a s ní ruku v ruce jdoucí brutalita výrazu. Tito uživatelé Medešiho povídek zase nejsou schopni uvidět, že je to jen vrstva, která schválně provokuje, aby se tím zase dokázala síla a možnosti nového vyprávění příběhů. Pokud byl před časem problematický Pišťanek s Taragelem pro střední školy, docela rád bych chtěl vidět, co by s některými ochránci morálky a mravů dělaly Medešiho pasáže jako: „Začiatkom roka som sa dal na urológii obrezať. Je február, takže je to asi poldruha mesiaca. Stále mám jazvy, ale už aspoň konečne môžem masturbovať.“ Přitom všem je nejzábavnější, že tu nejde o vulgarismy a vnitřní a vnější sekrety, ale o mnohem hlubší ponor: stejně jako když se hrdina jedné z povídek snaží dostat ven ze studny, do které zapadl.
- prečítané 3840x