Plav

Tradiční umění „povídky s tajemstvím“ má i dnes pro náš západní svět asi nejsilnější zázemí v angloamerické jazykové oblasti (Čínu a Japonsko ponechme pro tento okamžik stranou). To, co se objevuje v našich končinách, je většinou vždy jen nápodobou nebo ozvěnou: něčím ne příliš originálním, ale přes všechny výhrady něčím, co je pokaždé čtenářsky vděčné. Můžeme mluvit o vlivech a ohlasech děl třeba E. A. Poea, Raye Bradburyho nebo Roalda Dahla a Neila Gaimana, ať rozprostřeme pomyslnou síť od Ameriky po Velkou Británii a v prostoru již tří staletí. Originalita je – po těchto a desítkách dalších jmen – již samozřejmě sporná a jde tedy vždy hlavně o to dokázat zaujmout, naplnit očekávání a případně vzbudit tu správnou emoci. Tou může být příjemné mrazení v zádech, napětí, ale třeba i nespavost a strach jít večer po tmě na záchod.

To vše ví a s odvahou se do toho pouští Richard Pupala ve své druhé prozaické knize. Pupala je autorem výrazné debutové sbírky povídek Návštevy, která se mj. dostala do finálové desítky Anasoft litery v roce 2015. Jeho nová sbírka Čierny zošit jde v mnohém po linii výše zmíněných jmen, ale přece jen přidává něco ze sebe. Mohlo by se říci, že díky bohu – přiznává žánr, ale zároveň mu dodává něco svého, osobitého a pro něj typického. Tím myslím hlavně zaměření na sociálně slabší vrstvy, na postavy pohybující se často až na hranici chudoby. VNávštevách byly právě tyhle momenty pro Pupalu důležité a pomáhaly mu vykreslit „jakýsi“ úpadek v kontrastu s úspěšným a egoistickým světem, ale také zašlou slávu někdejšího světa, lehce nostalgické, rozpadající se a nesoudržné společenství (skoro)bezdomovců a alkoholiků, svobodných matek a zoufalých lúzrů. Ostatně v popisech sociálních a lidských otázek je Pupala společně s Vandou Rozenbergovou asi nejvýraznějším současným slovenským autorem, aniž by jeden nebo druhý sahali k lacinému a podbízivému pohledu na věc.

Autor použil v přítomné knize sociální motivy jako v debutu – ale pro navození atmosféry strachu (jsme přece jen víc v žánru než v sociální sondě) je doplnil někdy až pohádkovými motivy, jako například ve variaci na zlého skřítka typu Rampelník (nebo pro slovenské prostředí Martinko Klingáč) v povídce Nožík so žltou rúčkou, případně v celém oddílu, který je už příznakově pojmenovaný Petržalské rozprávky. Vždy mu ale zůstal malý prostor i pro „pupalovskou“ sociální sondu: někdy to sice trochu přehání v extrémech, to když například zbytečně dovypráví to, co mělo zůstat jen v náznaku. Asi nejvíc je právě tohle dořečení patrné v dvojpovídceVečera / Večera: čiary, kde se jen tušení kanibalismu a okultismu (nebo jak číst celou tu věc s bradburyovsky příznačným mužem, který nosí „čierne, ortopedické topánky, prekvapivo drobné, len také buchtičky“) mění po pár stranách z nedopovězeného a emočně vypjatého hororu v nepříliš uvěřitelnou grotesku. Někdy možná až zbytečně použije Pupala jen prvotní nápad, který nadhodí a nechá ho tak, bez dalšího pracování s ním (povídkaLev v lese). Zároveň velmi pěkně ukazuje, že pro vybudování strašidelného příběhu není třeba příliš mnoho efektů – v povídce Starostlivosť pomáhá hrdinka Mira s péčí o zdánlivě nemohoucího seniora, aby se postupně ukázaly její předešlé „viny“ a zároveň i nevyjasněné „cosi“ v rodině, do které přišla. Výsledek pak přechází už do klasického hororu kingovského ražení: skryté satanské rituály a kradení těl a duší… ale základ je až do poslední chvíle víceméně realisticky ukotvený. To samé platí třeba o povídce Domček, kde navíc vidím příbuznost s ranými povídkami Dušana Mitany (zejména z Nočných správ) ve zvláštní, bizarní atmosféře.

Za asi nejzajímavější lze z celé sbírky považovat již zmíněný oddíl Petržalské rozprávky, který je uprostřed celé knihy: Pupala se v něm snaží ukázat, jak mnohé nenápadné věci souvisí s jinými, které posléze hrají podstatnou roli v povídce další. Velmi pěkně podává podhoubí vztahů, propletení náhodných i nenáhodných setkání, kde konání jednoho ovlivňuje činy toho druhého –  trochu mi to připomíná výstavbu debutu Davida MitchellaHybatelé. Chápu tento Pupalův vklad do povídek s tajemstvím spíš jako snahu o vlastní uchopení tématu, jako zprávu o světě panelákového sídliště, ve kterém jsou spolu jednotlivci propojení téměř neviditelnými neurony, vytvářející z neuvědomělého společenství jakýsi vyšší celek, mraveniště, úl. Prostě kolektiv, na nějž je potřeba nahlížet z venku a který pochopíme až schopností poznat detail – protože co je nahoře, je samozřejmě i dole. A zároveň kniha dokazuje, že skutečný autor nepotřebuje svázání žánrem, ale že žánr vždy dobře poslouží tomu, co má být řečeno.