Plav

Mluvit o lyrickém minimalismu znamená vždy nebezpečně kroužit kolem mlčení nebo paušalizovaných vět o nesdělitelnosti, být si vědom velmi blízkého – a pro poezii naprosto smrtelného – nebezpečí patosu a zejména kýče. A také si dávat pozor na onu zdánlivou lehkost a vzdušnost, kterou jsou jednotlivé verše podpírány, a zejména být vždy na pozoru před jednoduchým škatulkováním. Minimal – a zejména ten slovenský – má v zádech kmotry Rudolfa Jurolka a Erika Jakuba Grocha a právě tato blízkost může leckomu lámat vaz nebo ho uvrhnout do kategorií nápodoby, když už ne přímého plagiátu. Podobně jako v případě nekritického přejímání formy haiku (aniž by se cokoliv dělo s obsahem nebo alespoň byla snaha pochopit vztah zcela formálního svázání haiku s vyjadřováním Japonska 16. století) končí i u některých autorů představa „miniaturní básně“ v naplnění formy: „napíšu aforismus / gregerii / kóan / něco pomíjivého“ – případně přidám trochu toho spiritualismu – a je to hotovo. Ono to tak docela nefunguje, i když plasticita minimalismu dovede vstřebat leccos a unese řadu přesahů i znásilnění. Básnické sdělení, která by mělo být ve výsledku esencí myšlenky, pomáhá uvolnit přemýšlení a ve výsledku osvobozuje, protože je schopno vytvořit pocitovou lakunu, do které se lze opakovaně ponořit. Případně ji narušit a rozbít.

Ty nejlepší případy pak mají schopnost nabíjet, zklidňovat jako hřebíčková esence. U Jurolka se za výsledným tvarem a holými větami skrývají tušené pralesy vět a promýšlených redukcí, kterých již nikdy nebudeme svědky, ale jež jsou za slovy vždy přítomné. Zjednodušeně: pro písmena nevidíme věty. U Grocha se zase rovina osobní, vášnivě žitá, stává jen první opticky nejjasnější vrstvou: tou kterou čteme jako bychom měli na sobě řadu průsvitek, skrz něž teprve vnímáme a vidíme celek, ale je nám vždy – možná i schválně – dán jen jeden list, a je na nás domýšlet si ostatní dění, nebo spíš být blízko naladění tomu určitému momentu, kterého se účastníme jako diváci i spolutvůrci. Protože jak víme, v minimalu i v jiné tvorbě jsme spolutvůrci výsledného prožitku, toho, co udělá text / dílo konečným.

V posledních dvou letech se objevily některé básnické debuty, které jsou ve vztahu k minimalistické lyrice. Není divu, že za nimi v mnoha případech potkáváme stopy jak Grocha, tak i Jurolka – v případě Pavola Tuleji (*1968) a jeho sbírky Pýcha (2014) šlo o vydání v Grochově edici Veršeonline v Knižnej dielni (resp. o identické vydání v edici časopisu Vertigo z roku 2016, aniž by však bylo uvedeno, že jde o vydání druhé). Knihu Ľuboslava Adamuščina (*1969) Rozsievač burín z nakladatelství Modrý Peter (vyšlo 2016) zase alespoň Groch graficky upravil. Grochovu úpravu má i sbírka (nebo snad skladba, jak si ukážeme později) Evy Parilákové (*1976) Bielenie z roku 2015, kterou vydalo nakladatelství Skalná ruža a jejímž redaktorem byl Rudolf Jurolek. A jako poslední z našeho výběru je sbírka z vertigovské edice Veršeonline (tedy následnice Grochovy edice, i když už nevydávané v Uloži, ale ve Finticích, resp. Finticích – Košicích) – sbírka Silvie Kaščákové (*1976) Kŕmiť leva z roku 2015.

Zároveň s tímto výčtem můžeme zmínit i příbuznost regionalismu v nějaké vnitřní opozici vůči městu (čti zejména vůči Bratislavě) – jen připomínám, že Tuleja žije v Banské Štiavnici, Adamuščin v Bardějově, Eva Pariláková v Nitře a Silvia Kaščáková působí v Ružomberku a pochází z Prešova. Jako kdyby se ta „městská“ avantgarda nedotýkala – na první pohled – toho, co se děje za hranicemi Vrakuně a Záhorské Bystrice. Ale při bližším ohledání zjišťujeme, že se na Slovensku dá mluvit právě o volném autorském seskupení básníků, patřících do okruhu „regionálních“ minimalistů – a že je to skupina spíše neorganizovaná, do níž se vejde vedle zmiňovaných třeba i Valerij Kupka, Ján Litvák (o jeho sbírce Vtáctvo nebeské prošla slovenským kulturním plénem svého času zajímavá debata), nebo též odkaz Strážayův či Dezidera Bangy. Že právě tenhle lyrismus rozčiluje řadu modernistů je logické – jde o něco bytostně jiného, ale přece vždycky o mnoho světelných let bližšího čtenářům, není to elitářské a formálně nepřístupné. Je to ta „druhá parta“, která nemá jednotící manifesty, na prvním místě namísto excentricity vznáší vždy ke světu a sobě sama (už z logiky věci) introvertní přístup. Je za ní tradice, ale zároveň to není kamenný a neměnný systém. Není tu třeba dělat každou věc jinak a nově, když se lze naučit mistrovství a poznání v možném ohledávání a opakování některých postupů. Protože právě v opakování se odkrývají fasety jednotlivosti, proměny stálého dění totiž ukazují evidentní stopování věčnosti a času, lov nejzákladnějších témat (láska, život, smrt), která „avantgardě“ utíkají v mnohohlasí světa a někdy i v nadprodukci slov. Ale zároveň si musíme vždy uvědomovat, že kořeny např. amerického minimalismu vždy sahají k modernímu umění (reakce na subjektivismus, jistá nezúčastněnost atd.)

To všechno řečené bychom si mohli ukázat v několika následujících příkladech. U Pavla Tuleji se něco zásadního děje s časem, takže jsme často na hraně uvědomění si, co se vlastně popisuje. Realita je tu ořezaná až na kost a mezi jednotlivými řádky nastává dlouhodobá proluka mlčení i dějů, které zachytáváme jaksi mimoděk. Jsme víceméně nuceni je domýšlet a dopozorovávat spíše z náznaků než z řečeného. Jako by v lehkém oparu pití (ostatně autor k tomu sám podotýká: „Kristus je magnet / mňa priťahuje fľaša“, Tuleja 2014, s. 7) zůstávalo všechno hlavní neřečené, zanechané mimo svět i nás. Esenciální v tomto případě může být báseň U Archanjela, kde mj. dokonce zaznamenáváme i jakýsi minipříběh na pozadí prosezené noci v baru („barmanka // hľadá nocľah / kaprovi // strašne ju naserieme / keď si ho nikto nevezme“, Tuleja 2014, s. 6), kde mezi jednotlivými řádky úplně vidíme probíhání času.

Tohle vymazávání světa na esenci úžící se k nejmenší možné srozumitelnosti dotahuje básník k maximu v textu Už ma neuvidíš

Už ma neuvidíš

vravela mi

obloha

nie tu

a taký (Tuleja 2014, s. 8).

Tady už je z básníkovy strany odvedené úplně vše do dokonalosti a záleží na nás, zda budeme aktivně spolutvořit a nechat působit jeho text – vždyť zejména otevřený a rozevlátý verš posledních dvou slov („a taký“) zanechává spíš otázky než nějakou schopnost sklenout oblouk a doříci kóan ku spokojenosti všech. Tuleja vědomě narušuje idylu, kterou jsme na první pohled měli za jasnou – a když pak napíše: „zišiel by sa refrén / pointa alebo kredenc“ (Tuleja 2014, s. 10) už spatřujeme zcela jiné krajiny. V nich pak všude probíhá naprosto destruující válka s časem, se sebou, s existencí: „lenže pokoj / je vo mne // ale nie v rovnováhe / ako keby na návšteve // a príroda ho volá“. (Tuleja 2014, s. 22) Tuleja se nezdá – jeho debutová sbírka, kterou vydal ve svých šestačtyřiceti letech, obsahuje sice jen osmnáct textů – ale je to vyzrálá prvotina, o které se bohužel moc neví. Jeho konstantní bilancování věcí nějak nezapadá do uspěchaného dneška. A je zároveň i otázkou, zda bude za touhle knihou někdy následovat další: bude-li vlastně autor vůbec mít potřebu něco dál vydávat.

O rok mladší Ľuboslav Adamuščin se svou sbírkou Rozsievač burín je ještě méně známý jméno než Tuleja, kterého jsme alespoň jménem a některými texty mohli poznat z Dotyků, Nového slova, Knižné revue a Literárneho týždenníka z počátku devadesátých let (případně z košického deníku Korzár z přelomu tisíciletí). Adamuščin – kterého známe jen z několika položek z RAKu – přichází víceméně jako zcela neznámý autor. Jeho pozorování světa je oproti Tulejovi zatarasené časem a dobou, místem a přírodou. Jsou to často zimní dvory a zahrady, „krajiny bez mena“, ve kterých žijí zejména hmyz a ptáci (slepice, vrabce, kosi /tedy drozdi/, havrani), ale jinak je ta krajina vlastně bez lidí. Motají se v ní snad jen pastýři, stařenky a děti, ovšem o to víc je plná biblických symbolů (za všechny alespoň jabloně i andělé). Ze savců potkáme snad jen koně a v posledním verši sbírky přijde nečekaně čekaný: „V srdci sa pasie baránok.“ (Adamuščin 2016, s. 40), což nás staví k zajímavé otázce přecházející od zoologie k teologickému ražení. Celkově však nevím, zda Adamuščina lze označit jako katolického autora. Chybí v něm zcela zásadně to spirituální smetí, které se tak zbytečně objevuje v tzv. katolické poezii. Adamuščin je na půl cesty mezi zen buddhismem, animismem a křesťanstvím, a je mu vcelku jedno, co se jak jmenuje. Když začne báseň vstupní větou: „na nebi ryžové pole // v predsieni na rubáš / odložené plátno“ – vejde se mu do toho rituál i čínský prostor tušové kresby.

Jeho minimalismus má verbální podobu bez lidí a egoistického mluvčího, utíká z něj, jak může, aby tam náhodou nezůstala jen jediná stopa. Musíte se dívat pozorně, aby se vám pak vyjevila nesmírně jemná citlivost a křehkost vztahů: „Tŕpnu mi ústa, / od tvojich bozkov.“ (Adamuščin 2016, s. 23) – „Veď ráno sa znova zobudíme, / tak jednoducho nahí / v jabloňovom sade.“ (Adamuščin 2016, s. 26) až po „To ve mne bijú zvony, / bezmocne. // ,Krása spíš?‘ “ (Adamuščin 2016, s. 32). Adamuščin ví o světě a jeho rytmu, ale nemá potřebu tuhle znalost nějak sdělovat a ventilovat, neřkuli sdílet – protože předpokládá stejnou znalost i pokoru u těch, kterým to říká. Zároveň chápu, že tou jemností blízké až pavoučí síti, která je zatížená symbolikou slov typu „balada“ a „srdce“, může básník někoho i iritovat. Podzimní a zimní nálada sbírky, v níž nejdůležitější roli hraje pokosené pole a pomalost všeho, tedy i pomalost obrazu samého o sobě, to už chce hodně zklidnit dech a dokázat přijmout nabízené. Odstraňuje se vše nepodstatné a nabízí se jen základ, se kterým můžeme být, existovat. Jurolkovština? Možná, pro širší kontext s připomenutím třeba veršů českého básníka Jiřího Kostúra.

V něčem podobný je pak svět Evy Parilákové ve sbírce, původně chystané pod názvem Biely tep a ve výsledku změněné na Bielenie. Kniha je rozdělená na sedm barevných částí (nikoliv však dle barevného spektra a tedy ani dle duhy, jak by se mohlo některým recenzentům zdát): Červená, Zelená, Modrá, Žltá, Sivá, Čierna a Biela. I zde je to zabydlené pojmenováváním a pozorováním světa kolem – najdeme tu „neľudské, vlastne nečlovečie tvory“ (Pariláková 2015, s. 12) jako jsou kosi, sýkorky, psi, vrabci, kočky, mravenci, „vzduch preosiaty o pár smutných vrán“ (Pariláková 2015, s. 16), ovšem na rozdíl od Adamuščina (nebo Jurolka) je tenhle svět až příliš současný a hektický, uběhaný a žitý „nyní“. A to s sebou kupodivu nese i víc náboženských symbolů, jako by v nich a v jejich pojmenování byla snad pro autorku výraznější jistota. Netuším, zda pojmenovávání věcí a jevů více posílí prožitek spirituality – ale zatímco u předchozího autora nebylo nutné dávat tak silný akcent na některé prvky, aby byl výsledek jasný, je v případě Parilákové viditelná jakási vnitřní slabost. Pokud tvoří jednu z jejích miniaturních sentencí jen věta: „keď pokľakneš sám si odpovieš“ (Pariláková 2015, s. 56), je to spíš výraz uspěchanosti a připomenutí věčnosti než vnitřního prožitku.

Autorčino psaní nezná odpočinutí, jaké by mohlo a asi mělo nastat, ale po jakém autorka touží a které chce i nastolit. Spíš je to jen zastavení na ještě dlouhé cestě. Máme před sebou více než co jiného „lyrický“ deník (s důrazem na slovo lyrický), ve kterém se slova na maličkém prostoru snaží pojmenovat už prošlé jevy. Zejména tedy jevy týkající se mezilidských vztahů. Intimita maskovaná buď spiritualitou, nebo akcentem na přírodní motivy nemá v sobě, ve svém základu, něco dořešeného, v něčem přemalovává, překrývá skutečnost. Pomáhá to zcela jistě v nacházení klidu – samy o sobě by leckteré básně z Bieleniamohly fungovat skvěle jako sebejistá podoba minimalistické lyriky psaná z pozice ženy, vymezená vůči jurolkovsko-grochovskému pojetí předmětu. Ale celek – celek má pořád slabinu, kterou pravidelný a sympatický systém (ať barevný, přírodně-lyrický, nábožensko-milostný…) není schopen scelit. Zaskřípe to například v kontrastu: „lenže bez milujúceho oka sme len plutónium / chladná melanchólia tečúca medzi prsty / na digitálnu zem / kde ani kľačadlo už nie je z dreva / len obyčajný obdĺžnik svietiaci na displeji“ (Pariláková 2015, s. 55). Pokud by část nebo jeden z celků sbírky byl psaný v tomto stylu, bylo by to zase něco jiného a blížícího se třeba k debutu Petra Ciba Apnoe (2016), kde loď lyriky drhne o břeh technologií a vytváří se tím velmi zajímavé napětí. I když tomu tak není, jeví se mi Bielenie jako funkční, směřující opravdu do souběhu barev v barvu bílou, ve které čeká dle symboliky buď čistota a neposkvrněnost, nebo také smrt a konečnost. Ostatně tomu spíš napovídají poslední řádky: „každú smrť zohrieva slnko, len si to nepamätá“ (Pariláková 2015, s. 70) – zde ostatně srovnejme s poslední sentencí Adamuščinovy sbírky, abychom ještě víc pochopili ten kontrast. V bílé se ztrácí, doslova „blednou“ jisté věci a vzpomínky. A ve výsledku je tak Parilákové Bielenie spíše než básnickou sbírkou uzavřenou skladbou o sedmi větách.

Nevím, jestli něco z toho má v sobě i Silvia Kaščáková, ale blíží se – zejména v pojmenovávání – závěru knihy Evy Parilákové. I když se příliš často obrací k lidem jako k jakési záchraně, i když je ještě pořád moc obrazná a volá moc okatě o pozornost. Její cesta za poezií se mnohdy zaškobrtne a zůstane v aforismu, byť aforismu úzkostném: „Ráno som vstala a vyšla na ulicu. / Mesto už bolo na nohách. / Ďalšie ráno som nevstala. / A mesto už bolo na nohách. // Je ťažké vedieť o meste také veci.“ (Kaščáková 2015, s. 15) Básnířka je asi nejoriginálnější v neustálém ohrožení sebe sama, ve vědomí konce. Není to póza, spíš je to vypsání se z toho, i když tohle zraňování má rozmezí od sentencí až příliš sarkastických: „Spi, nauč sa, ako sa umiera“ (Kaščáková 2015, s. 17) až po názory celkem banální: „Určite by som sa do teba zamilovala. / Ty by si prišiel / a rýchlo ma poslal preč.“ (Kaščáková 2015, s. 14) V těch nejsilnějších momentech – bez zbytečných papírových gest a „psaní o psaní“ typu „a predsa moje šťastie / je báseň“ (Kaščáková 2015, s 28) – pak je Kaščáková hodně přímočará a silná: „Zem sa na mňa díva zdola, / kladie ma na svoj jazyk, / zbavuje ma miesta. Chce ma dokončiť.“ (Kaščáková 2015, s. 26) Tenhle náhlý návrat k existencialismu takřka válečné zkušenosti (v poezii české načatý skupinou kolem Jiřího Ortena a pokračující až do šedesátých let), spojený s nihilismem a samotou kombinuje Kaščáková se značně osobní poezií vztahovou – týkající se vztahů v rodině. Má tohle překonávání bolesti skrze psaní přesah k dalšímu čtenáři, nebo je jen intimně osobní a hraje roli „pojmenuje / pojmenováním ulehči“? Nevím. Na rozsahu 32 stran úsporné lyriky, kde se navíc mísí existencialismus a další prvky, to asi není schopen říct nikdo.

Nějak se ten model minimalismu rozplynul do větších celků: opět se ukazuje, že lyrika přichází odevšad a pořád ve své tradici překvapuje, i když za sebou táhne – jako ostatně všechny poetické žánry – někdy až příliš mnoho výprodeje a zbytečností. Přesto si podobně jako v předchozích letech myslím, že po Evě Luce nebo Ľubošovi Bendzákovi má slovenská poezie autory, které je třeba brát vážně. I když jsou mimo centrum, což může některým právě v tom centru narušit jejich světonázor.

Literatura

ADAMUŠČIN, Ľuboslav: Rozsievač burín. Levoča : Modrý Peter, 2016.

KAŠČÁKOVÁ, Silvia: Kŕmiť leva. Fintice – Košice : FACE, 2015.

PARILÁKOVÁ, Eva: Bielenie. Kordíky : Skalná ruža, 2015.

TULEJA, Pavol: Pýcha. Uloža : Knižná dielňa, 2014 (totožné s vydáním z roku 2016).