Plav

Pátá Bendzákova básnická sbírka vyniká sevřeností. Je rozdělena do tří oddílů a zvláště první z nich mne jako čtenáře hluboce zasahuje svou otevřeností a důvěrností, schopností básníka zachytit křehkost duše, to, co ji ohrožuje, a čím se v ní dobývají jistoty. U výjimečné úvodní části se budeme zastavovat nejpodrobněji.  

První báseň sbírky svým názvem, Rozmýšlať v obrazoch, svou tematikou psaní o psaní a tvorbou jako rysem existence, předznamenává čtení sbírky, všech jejich dalších opusů.

Rozmýšlať v obrazoch

ako Ivan Laučík

Vedieť pomenovať všetky tie poryvy

vetra ktorý sladko ubližuje

Trpieť ako rastlina v chladnom novembri

a vedieť o tom vypovedať

Všetky tie okamihy krásy

ktoré vädnú v možnostiach reči

Len ísť ďalej na sever

a nechať si čerstvým snehom

vypáliť oči (s. 8)

Jako by se tvorba básní, život, který bude transformován do obrazů, do veršů odvíjel na ose činnostípřemýšlet – vědět – trpět – vypovídat – vadnout - jít – nechat si vypálit oči sněhem.

První i druhý verš sbírky nás dostává do prostoru, z něhož se nám při čtení jenom těžce vystupuje. Sugesce přivolání Ivana Laučíka s ozvěnami (Osamělých běžců, Návratů andělů, Předností trojnohých slavíků) nám podvědomě určuje směr – chápat poezii jako přirozenou komunikaci i jako výraz pro jedinečný a nestádní život. Vnímáme ryzost a opravdovost, jako by čerstvý sníh byl upozorněním, že nic čistšího a nadějeplnějšího není, stejně jako to, že za naději se krutě platí, ale i to je třeba otevřeně přijmout. Jako by se vše pozvolné (to Laučíkovo) proměnilo náhle v brutální a nezvratné (to Bendzákovo).

Schopnost vidět, vnímat prostřednictvím vnitřního světa a pojmenovat tento prožitek se sráží s atakem světa vnějšího, který pozměňuje naši citlivost.  

Udržovat rovnováhu lze v Bendzákově básnickém světě například prostřednictvím rituálu, který bude obkreslovat a vykreslovat kruh. Ten je obsažen i v hrnku se šípkovým čajem. Jako by se chvíle pití čaje stávala středobodem bytí, jako by koncentrovala klid a harmonii a vzácnou jistotu. Báseň Rituál v sobě nese cosi z ženského principu vnímání a utváření útočiště, s očistným vykuřováním, s prostorem proti chaosu, s rovnováhou, kterou nezruší ani zrcadla, ať odrážejí svět z jakékoli strany, protože existuje i schopnost drobného kouzla.

Sledujeme-li, jak jsou jednotlivé básně utvářeny, zjišťujeme, že jsou často ukotveny na určitém principu, buďto jednotlivé verše spojují slovesa (infinitivy na počátku jednotlivých veršů), nebo se na strategických místech verše objevují jména, která se stávají zásadními motivy básně i sbírky (kruh – útulek – rovnováha zrcadel – samota – hrníček – šípkový čaj – rubínová chuť – ozubená kolečka – ztracená duše – kruhviz báseň Rituál).

Jednotlivé básně jsou pak mezi sebou propojovány elementy ustálení a rozrušení, pevnosti a zhroucení. Právě sledovaná báseň Rituál končí veršem, v němž se zračí spočinutí a zlomek sebejistoty konečne pevne stáť  (s. 10), aby následující báseň vše vydobyté ihned zrušila, Rozpadám sa (s. 11), zní první verš básně Bude to tým počasím. Nacházíme to, co vykolejuje, co činí z pevného vykročení vratký krok.

Za jeden z určujících tematických prvků sbírky považujeme pohyb. Pozorujeme jej i v kompozici i při utváření významu – není jen dopředný a zpětný, ale má také povahu váhání, zda ulpět, zda klouzat po povrchu, nebo najít dostatek sil pro hledání hloubky. Jako bychom při čtení čelili otázkám: jak se bránit útočící povrchnosti, která se tváří jako vstřícnost a pomoc? Jak narušit dokonalou vizáž, která je pouhou nakašírovanou scénou? Jak najít odvahu i poetické prostředky a slova vyslovit? Jak zaznamenat obrazy odpovídající prožitému, pochopenému?

Další hlediskem pro vstup do výkladu básní se pro nás stal prostor a současně kompozice básně. Lidská existence se zobrazuje např. jako děsivé panoptikum nemocničního pavilónu. Slova a spojení na pozicích anafory, epifory, epanastrofy tvoří skelet básně, jsou spojována nikoli opakováním totožných slov, jak jsme to doposud poznali v jiných básních, ale na strategických místech se objevují metafory, které v sobě uchovávají stavy, jež byly doposud vymezeny struktuře sbírky – hranicím jednotlivých básní – tedy kontrastu a střetu a přepólování nastavených významů. Tak se nemocničný pavilón z konce prvního verše básněPavilón č. 16 spojuje s obrazem úzkého zamrežovaného okna v předposledním verši. Z prostoru postupně mizí slova, krása a synchronicita. Ocitáme se tak na další krajní pozici a znovu si klademe otázky: Jsou vymezení, jistota upravených cest (pohybujú sa […] po štrkom vysypaných cestičkách) náhle proměněna v úzkost ze stereotypu, stávají se omezením?

I ve vnějším světě se vrací prostor, který se vymyká svému původnímu záměru, který nenaplňuje zamýšlené poslání, neposkytuje tradiční energii. I tady Bundzák využívá motivu oken a procesů míjení a nenaplnění např. v Krčme na okraji mesta (s. 40) V tak protiklady a blízkostí nabitém místě, jakým je hospoda, se vše mění. Okno tady má opět sílu nesvobody (jako tomu bylo v nemocnici) Pri stole každý sám / zasklený do prázdna / (s. 40)

Vnímáme silné obrazy. Svit měsíce (chladný) má vůni a barevnost. Zvuk klavíru vyzařuje melancholii, zalyká se césurami a je tak ohrožován neslyšitelností či bolestí znít bez posluchačů. Jeho zvuk může být přerušen také vstupem člověka a křikem. Prostor hudby je rozmetán lidským hlasem. Toto nebezpečí je vzápětí vystřídáno jiným pojetím míst beze slov, bez hudby a vše podléhá přeměně. Ptáme se, co se s nimi stalo? Jak to, že jejich ztráta není katastrofou, ale zklidnělou jistotou? Je němota výsledkem přechozího ukřiknutí? Je to nalezení hledaného? Nemý tajuplný svet / ktorý trvá / navzdory /// (s. 14) Je to pochopení a procítění chvíle pro dobro? Je pol piatej ráno / a ľudia sú ešte / dobrí ako med / (s. 16)

Rovnováhu a klid objevujeme v zastavení se, v samotě s kočkou, s pohledem skrz okno. Okamžik prolnutí je v souzvuku slov len hľadíš. Co je však podstatou činnosti – pohled skrz okno, či hlazení kočky? (V češtině souzvuk slov hledět a hladit v 2. osobě jednotného čísla není tak dokonalý jako ve slovenštině, byť souhlásková instrumentace h-l-d-t spojuje obě slova jednoznačně). Je to ustrnutí v pohledu? Či zvláčnění v pohybu, který rezonuje v existenci kočky? Je to zhmotnění, je to uchopení praesence, demiurgického okamžiku tvorby, po kterém toužíme? Tvoríš / ako Boh / z ničoho… /// (s. 19) A tento sebeidentifikační okamžik přichází opět na rozhraní, nejsme uzavření, nejsme ve volné krajině, protože báseň se jmenuje Von oknom  (s. 18-19).

Dalším silným poetologickým prvkem je sebeoslovení. Okamžik, v němž jsme schopni pozorovat se zadostiučiněním sebe sama v jakémsi fascinovaném, okouzleném a chápavém a sebeopájivém odstupu. Jsme zaliti do jantaru, stáváme se vzácností přetrvávající všechny pomíjivé chvíle.

Jantár

Keď sa nenáhliš

všímaš si svetlo

Vypĺňa izbu

ako voda akvárium

Plávaš v ňom

naprieč dopoludním

štruktúrami ticha

ako skamenelina v jantári

V dúhovkách skúpe

februárové slnko  (s. 20)  

Jako by se Jantarem cosi ve sbírce završovalo. Jedinečné soustředění. Prostupování a řetězení jednotlivých básnických textů.  Od sebeoslovení, proměny já v ty, přichází odstup. Básnický subjekt se vrací k pozici JÁ, ale cosi se vytratilo, trvá básnění, ale křehký zázrak inervace, která oživuje dávno zapomenuté, jen těžce pochopitelné, už není. Tělo ožilo a žije si svým životem. Já má odstup a reflexi, ale je vytrženo.

Len vytrvalo pokračujem vo svojich chybách / ktoré tvoria osud a napĺňajú to, / čomu pre nedostatok imaginácie / hovoríme život / To čo pre nedostatok imaginácie / z neho ostalo / (s. 22) Místo, kde se mění perspektiva, kde se ukáže, že svět básnického subjektu někdo reflektuje, že se nad ním trápí, je byt matky, tady se básnické Já ocitá v roli syna, JÁ se znovu mění v TY, ale není to sebeoslovení je to perspektiva vzdálení – Bojazlivo sa spýta / ako sa máš / Prikývneš Usmeje sa / Tak rada by bola / keby si bol konečne šťastný /// (s. 24)

Ještě v jedné podobě se představuje básnický subjekt, jsou to okamžiky vědomí, že může být tím, kdo utváří svět básně, kdy má prchavou, ale zvláštně opojnou moc být tvůrcem, rozhodovat, jakou povahu bude mít obraz události, jaké obrysy nabude vnější svět a hodnoty v něm a teraz je len na mne / či ju pohladí alebo sekne po tvári / z ktorej vyprchalo detstvo ako sen /// (s. 37, b. Ikona)

Nepřehlédnutelná je báseň, jejíž verš předznamenal titul sbírky. Přivolává okamžiky, které vystupují z chaosu, přinášejí paradoxní klid a pietu, a připomíná úkony, které k nim patří, a obřadnost, která se vytrácí.Prinesla si všetko / čo bude potrebovať / zánovný rýľ / i pracovné rukavice / a teraz / sústredene  hĺbi / do trávnika / plytkú jamku / V igelitke  na lavičke / zelená / mŕtva andulka /// (s. 35)

Druhá část sbírky nese název Mapa města. Název a tematika nepřekvapí, protože město je silný poetický prostor alespoň v české poezii XX. století. Určující je odstup od takto vymezeného místa, odstup, který umožňuje pozici pro pozorování a vnímání souvztažností. Nepřekvapí ani instrumentace celého prostoru: zvuky, lidé, místa, hodnoty.  Jsme oslovováni zvonícími tramvajemi, klapotem ženských podpatků; potkáváme schoulené, zmatené a ztracené, či demonstrativně okázalé lidi; sledujeme civilizací nabobtnalá, původností zbavená a umělostí prostoupená místa, městské kulisy, které ovládá imitace a faleš; poznáváme ztracené hodnoty i ty, které vyvolávají samotu a přivolávají sebepoškozování a sebevraždy.

Začínají se hromadit motivy – okna, světla, hospoda, billboardy, fotoalba – tak typické pro městskou existenci člověka, tak průzračně identifikovatelné jako prvky, v nichž lze nalézat život a živočišnost člověka. Výsledkem však není mozaika tepajícího života, ale pozůstatky odumírající společnosti, doklady, že život není, že jsme podrobeni jen simulacím, podléháme sugescím stylizací.   

Bendzák v této části pracuje s výčty – s enumerací stavů, jevů, určující jsou pojmenování s důrazem na epiteta, procesy a činnosti kladené ve verších pod sebe. K nim se (nejčastěji v závěru básně) přidává jedna v dějovou scénu proměněná charakteristika, nebo jedno dění proměněné ve zlomek příběhu s tragickým nádechem, nebo s nenaplněním naznačených nadějí.

I v této části je tematizováno mlčení, jako hodnota, na níž se odráží jedinečnost básnického slova. Vzácně vysloveného, osmyslněného, vybraného, na hranici viditelného (s. 45), protože opak zabíjí sdělení: Len hovoria a hovoria / pretože nemajú čo povedať / pretože žiadny z nich nie je básnik /// (s. 44)

Poslední, třetí oddíl nese nečekaně aktivní název Na úpätí odhodlaného zámeru. Záměr je operace doposud u vnímaného lyrického subjektu sbírky nepředpokladatelná, úpatí signalizuje energii vzestupu a možnost dosažení vrcholu. Jednotlivé básně se dynamizují, obrazy jsou prostoupeny promluvami Bože rob so mnou / čo chceš / Buď konečne vôľa Tvoja / a nie moja / prijmi moju hriešnu dušu / do očistca / a nedovol mi Ťa / viac urážať / (s. 50-51)

Slovesa utvářejí významovou strukturu veršů i kompoziční osu básně. Mají povahu výrazné aktivity, ale ta je vždy rámována stavem těla, vnitřní situací básnického Já, které razanci oslabují a zpochybňují.  IV. V samote odriekania / sa plazím na štít / postavený v mysli / pokrytý nedosiahnuteľným ľadom / Trblietajúci sa v čistote rána / stúpam ako jarná voda / k oblakom / Dýcham jasný vzduch / a svietim / na úpätí odhodlaného zámeru /// (s. 54)  

Zklidnělé pohyby nabývají na váze Kladiem svoje nohy / do stôp učiteľa / (s. 55) a cesta se ubírá místy, kde by se mohly podle tradic koncentrovat doklady o velikosti a smyslu společenství a kultury, ale ty se znovu proměňuje ve zbytky, v odpadky, v to, co trvá a čeká na recyklaci s nadějí, že se tím vrátí i jejich význam. Pouť směřuje k poznání, že se i možné relikvie promění v odpadky. Ostali po ňom / len vlasy a nechty / v prázdnom stane /// (s. 57)

Opouštíme silný svět Bendzákových básní. Jsme očištěni, jsme posíleni, jsme nabiti přesvědčením, že básnictví je i v XXI. století nezastupitelné.