Plav

Čtenář stojí v rozpacích před sbírkou Rudolfa Juroleka Bukolika. Obraz světa, který tu autor rýsuje, je ve své tradiční, snadno představitelné idyličnosti podmanivý; je okamžitě přijatelný pro kohokoli, kdo se cítí unaven nepřehlednou, rozbíhavou současností. Řečeno konkrétním srovnáním, výhled do krajiny, kde člověk zaznamenává „v zornom poli tri borovice, tri biele oblaky / rovnovážne jazero“ a kde „čas plyne po trajektórii pomalého letu vrany a zvlneného obrysu / vzdialeného pohoria“ (s. 57), je pro lidskou bytost z povahy její přirozené existence mnohem příjemnější než výhled na displej, který „divákovi“ v hojných proudech a s vtíravou (pseudo)závažností prostředkuje dění „tam venku“, respektive generuje nehierarchizované množství informací navázaných na trsy jiných informací, které zase odkazují na další a další informace ad infinitum.

Na druhou stranu už letmá konfrontace Jurolekových veršů s aktuálním světem onen idylický obraz znevěrohodňuje, činí z něj žánrový obrázek vyčtený z dávné literatury či odkoukaný z idealizovaných pláten starých mistrů. Tak například čteme sugestivní obraz nerušenosti, symbolizovaný samotným, nikoli osamělým mužem, který v ohraničeném, bezpečném prostoru, kde jsou veškeré síly vyrovnány, dlí coby moudrý zasvěcenec do tajemství života, zatímco my na ten pokojný výjev napjatě hledíme, dychtiví žasnout a poučit se, aniž bychom se přiblížili a panující klid narušili: „v malom uzavretom dvore, do ktorého sa dá nazrieť cez pootvorenú bránu, sedí / za stolom starý muž a v nesmierne pomalom plynutí času odpíja z kávy“ (s. 57). Jindy nám zase autor předkládá jakýsi rozvážný ezoterický kýč uzavírající poznání do pohotové formulky („záleží na všetkom, čo sa deje, aby sa v konečnom dôsledku nedialo nič, / aby sa všetky deje navzájom vynulovali / a diala sa len táto dobre vyvážená prítomnosť“; s. 22).

Máme tedy Bukoliku číst jako antidotum proti nesnesitelné spletitosti naší (virtuální) současnosti? Jurolek o komplikovaném světě vypovídá jednoduchými myšlenkami a přehlednými obrazy, za nimiž tušíme melancholické přání odhalit něco trvalého. Proti nepřirozené, zhoubné civilizaci staví prostou, životodárnou přírodu. Proklamace kýžené prostoty se nesou v slavnostním, vzrušeném tónu, jakým hovoří člověk na stopě velkého objevu; jsou provázeny podivně nesoučasným patosem a velkými slovy, která se dnes většina básníku a básnířek zdráhá použít, leda v ironii nebo nadsázce. Jurelokovi patří uznání za to, že připomíná životní polohy, které u většiny uživatelů chytrých telefonů vzbuzují podezření. Kdo na počátku dvacátých let 21. století sedává v krajině, aniž má nutkání krajinu – nebo pravděpodobněji sebe sama v krajině – vyfotit a fotku sdílet? Jurolek tam podle všeho jen sedí. Záleží mu na tom, aby sebe sama i čtenáře přiváděl k úžasu nad krajinou, nad samotnou existencí.

A kde je úžas, bývá i touha poznávat. V tomto momentě se Jurolekův postoj láme v typicky lidskou rozpolcenost. Od netečného prodlévání v krajině, které nemá daleko k ataraxii („jestvuje niečo ako pokoj / na lúke v tieni stromov, keď od seba nič nežiadam / pozorujem oblaky, prelety vtákov / napokon zaspím, hlboko, nič sa ma netýka“; s. 33) přechází k všetečným otázkám po smyslu existence toho či onoho, čímž se dopouští nevyhnutelné redukce – místo zkusmé, živelné a inspirující evidence jevů, garantované konkrétními podmínkami a zkušeností, Jurolek povzneseně trousí sentence, proti jejichž univerzální platnosti nelze nic namítat. Oblažující údiv a duchamorné „moudrosti“ tu stojí vedle sebe v nápadném kontrastu, kdy ty druhé stírají účinek toho prvního. Dílčí pozorování, jejichž naivita přiměje čtenáře dívat se jinak, se postupem sbírky neústrojně prolínají s truismy, jejichž závazná, gnómická dikce objevnost nového pohledu uzavírá do osvědčených rámců myšlení. Prostupuje tedy sbírkou jistý rozpor mezi lapidárním záznamem hledání smyslu, jak se ten někomu někdy a nějak jeví, a projekcí určitého smyslu do skutečnosti vydávaného za její princip.

Jurolek si tenhle rozpor občas uvědomuje. Někdy se zdá, že se jím dokonce trápí, jindy jako by na něj zapomněl nebo se od něj oprostil. Na jedné straně nechává skutečnost k sobě „přicházet“, koří se její mohutnosti, síle a kráse (estetická rovina je pro něj důležitá), na straně druhé připouští, že to, co slova zachycují, není skutečnost, ale pouze její popis („svet by vyzeral inak, keby som ho inak opísal“; s. 51). Autorův odstup od předmětu psaní se projevuje i tím, že ve verších zobrazujících krajinu tak, jak se jeví, tedy ve verších navozujících iluzi jakési přirozené skutečnosti, objevují se slova, která tuto iluzi narušují, poukazují na jazyk jako nástroj myšlení, jehož prostřednictvím autor vytváří velmi vyhodnocený, stylizovaný obraz skutečnosti. Typicky jsou to cizí slova. Je rozdíl mezi veršem-popisem („na vrchole kopca bukový lesík“; s. 16) a veršem-reflexí („z hmly sa vynára kúsok s rádiusom približne 200 metrov, v ktorom sa dá jestvovať“; s. 47).

Dlužno říct, že ne vždy líčení (pozorování) a myšlení (usuzování) stojí ve sbírce proti sobě. V několika případech je Jurolekova báseň organickou syntézou obou způsobů, kdy dílčí výjevy nabývají smyslu jako by v procesu pozorování a skládají se v nenásilné vyústění. Například báseň ze strany 48 napodobuje něčí těkající, hodnotící pohled: „na okraji mesta záhrady / život pod ochranou pomaly plynúceho oblaku / vo zvuku rieky miliardy rokov starý sediment / bocian plachtí z modroty do modroty / a svetlo spočíva na všetkom ako súhlas“.

Účinek většiny Jurolekových básní připomíná účinek zátiší, které téměř fenomenologicky soustředí pozornost jak k předmětům samým, tak k jejich symbolické konstelaci zástupně reprezentující širší oblast skutečnosti. Vedle toho může zátiší pro svou mimočasovou strnulost a prostorovou úhlednost skýtat jisté řekněme sedativní účinky. Zdánlivou samozřejmostí, přímočarou tautologickou daností se Jurolekovy básně-zátiší přibližují kýči jako takové umělecké reprezentaci, která potvrzuje obvyklé předpoklady a vkus. I tohoto úskalí si je Jurolek vědom. Některé prosté obrazy uvádí zvoláními „aké jednoduché“ nebo „aká banalita“ (s. 21 a 29), čímž problematizuje bezprostřední efekt snadných, líbivých tvrzení a rozšiřuje emocionálně založené ztotožnění se s tématem o reflexivní rovinu výpovědi.

Opakující se, nadužívané obrazy jsou natolik zatížené ustálenými významy, že je třeba je zvěrohodnit, aby promluvily naléhavěji. Jurolek toho dosahuje zcizením otřepaných výjevů, aniž by se však hodlal vzdát jejich „skutkové podstaty“. Už to, že nápadně (sebe)reflexivní sbírku nazval Bukolika, svědčí o jeho záměrech postavit – třeba i násilně, v ironickém gestu – proti dominantnímu obrazu současnosti, proti tekuté, plytké a virtuální skutečnosti něco zcela hmatatelného, utěšlivého a postaru krásného. Právě takový jeho svět v nenadálých záblescích je, totiž být má. Klidný, přirozený, kulatý, plný, okouzlující. Jurolekův pohled je pohledem kritického idealisty, který vědomě vůlí svých představ retušuje skutečnost, aby v ní mohl vzývat ztracenou idylu. Proto není Bukolika prostým, přisvědčujícím zpěvem o venkovské idyle, ale pokusem myslet ji ještě dnes.

Jurolek vlastně modeluje věčný problém (intelektuálně založeného) člověka, který se snaží oprostit se od poznání a s ním souvisejícím způsobem myšlení o světě. Útěchu i protiváhu dosavadní existence hledá v přírodě, která prostě je. Zato člověk se pokouší být, ke svému „je“ potřebuje nějaký smysl, nějaké odůvodnění. Člověk se hlídá, aby byl, zatímco příroda, viděno lidskou perspektivou, netuší, že je. Bukolika hledá jazyk, kterým by bylo možné oslavit bytí, a to i za současných podmínek, kdy smysl i určení onoho bytí je opět otázkou.

(Martin Lukáš pôsobí v Ústave pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)