Plav

Trpká domýšľavosť (2021) Igora Daniše provokuje otázky. Jak naložit se sbírkou různě rozsáhlých sentencí, které se vyjadřují k odvěkým reáliím lidského života? Má je čtenář přijmout jako krédo jejich autora a zahrát si s nimi hru na „souhlasím – nesouhlasím“? Možná by se tak dozvěděl něco nového o sobě a své ochotě konfrontovat se s jinými náhledy na skutečnosti tak prastaré, jako je láska, touha, poznání, dějiny, existence. Danišova vůle dobírat se smyslu těchto monumentálních kategorií lidské zkušenosti je úctyhodná. Nejedna dobrodružná noc, nebo taky propocené pyžamo a vědomí nenávratně změněné, čeká na toho, kdo se úkolu odváží, ať jako autor, který určil témata a osnovu myšlení, nebo jako čtenář, který autorovy myšlenky sdílí, rozporuje, po svém domýšlí.

Ale co když jsou Danišovy sentence prezentovány jako literatura, jako fikce? Mění to něco na způsobu jejich čtení? Autorovi nelze upřít právo na názor. Je-li však uplatňování tohoto práva určující, hmatatelnou intencí jeho textu, není právě snadné pro takový text nacházet adekvátní kontexty. Podle poznámky otištěné na konci knihy začal Daniš sumu svých postojů a představ zapisovat roku 1995 ve Vídni. Tři roky nato ji doplnil v Praze, o čtyři roky později upravil v Bratislavě. Konečnou podobu jeho zápisky dostaly loni.

Okolnosti, které zavdaly příčinu ke vzniku toho nebo onoho zápisku, nejsou čtenáři známy a je možné, že by je dnes nedokázal rekonstruovat ani sám autor. Pravděpodobně to byly zcela konkrétní podněty, na jejichž základě Daniš v průběhu let postupně docházel k paušálním tvrzením: „Bezvýchodiskovosť každodenných starostí v mysliach ľudí je nekonečná“ (s. 17); k všetečným otázkám: „Nevedieť, prečo sa vlastne púšťať do ciest. Obava, čo inak doma robiť z číreho voľna? Nič zvláštne. Meniť miesta a utrácať peniaze. Treba to robiť? Má to vlastne nejakú cenu? Hodiť si mincou?“ (s. 49); nebo k výrokům o poznání zastřenějším, intelektuálně vyzývavým: „Obchod a idea, Faust a Godot“ (s. 25). Kategorická dikce těchto efektních zobecnění, lapidárních úvah nebo enigmatických průpovědí sugeruje jejich bezvýhradnost a nepochybnost, třebaže rozhodnutí o jejich platnosti, a tedy i přesvědčivosti či vůbec smysluplnosti, spočívá na každém čtenáři, podle toho, najde-li k jednotlivým sentencím přiléhavou eventualitu, respektive opře-li jejich smysl o vlastní zkušenost.

Danišovy zápisky nepochybně působí svou programovou bezohledností a naléhavostí. Dokáží čtenáře důkladně přimáčknout do křesla, zachvátit jej čirým zoufalstvím nad nesmyslností existence. V tomto ohledu Daniš nezná míru a pokouší se dohmatat samotného dna lidských pochybností. Žádná hodnota, myšlenka, útěcha není mu natolik svatá, aby ji nemohl popřít nebo alespoň relativizovat. Uchyluje se přitom nejednou k tvrzením, jejichž logika spočívá v tautologii a smysluplnou výpověď problematizuje: „Brať to ako hru. Hra je viera. Viera je hra. Hra je hrou“ (s. 18).

Pro člověka, který poznal nesamozřejmost své existence, je úlevné svěřit svoje myšlenky papíru, vypsat i ty nejkrajnější představy a prostřednictvím slov se tak alespoň zkusmo všeho vzdát. A aby účinek takové autoterapie byl dokonán, je třeba zapsaná slova adresovat cizím očím – čtenářům, respektive jejich prostřednictvím se sám čtenářem svého života stát. Tady, na stránkách knihy, se totiž sebehrůznějším úvahám a pomyslům bezpečně ulamují hroty. Je neocenitelné zkusit si prostřednictvím fikce „prožít“, jaké by to bylo, kdyby jen polovina deklarované beznaděje na člověka skutečně dopadla.

Na druhou stranu, pokud se čtenář odhodlá vzdorovat po čase monotónní, protože stále opakované beznaději Danišových zápisků, objeví způsob, jakým se pro život zachraňuje myslící bytost: přemíra marnosti podněcuje k hledání naděje. Nebude to myslím nakonec tak zlé ani s autorem Trpkej domýšľavosti. Jeho okázalá, vše pronikající skepse se navenek živí vypjatým materialismem. Přesto je za slovy cítit obvyklou lítost agnostika, který by si přál, aby skutečnosti a události našich životů měly hlubší, metafyzický význam. Zároveň přiznává, že jej s největší pravděpodobností nemají, takže píše, jak nejlépe umí, tuto trpkou elegii za metafyzikou lidstva.

Není však nikdy natolik důsledný, aby nějaký smysl či podstatu dění nepředpokládal: „Netušiť, nevedieť, nevidieť, nepočuť, v ktorom stave sa človek zase nachádza. Samota, samota, samota – nič neprezradzuje. Nijaké hranice, vlastne žiadne disponovanie istotou samoty; chaos. Možno všetci žijú v rovnakej samote, nevediac ju naštrbiť, nabúrať ju komunikáciou. Snáď to ani nemôže ísť, pretože podstata je uložená hlbšie. Prejsť na druhú stranu a stratiť všetko kúzlo, ktoré človeka momentálne obklopuje. Aj úzkosť, aj zúfalstvo, aj trpkosť majú svoje neopakovateľné čaro; lákavé, priťahujúce, magické, nezameniteľné. Neustále sa vymedzovať vo svojej samote, potvrdzovať unikajúcu identitu; nerozlúštiteľné. Nenávidieť, milovať, pohŕdať“ (s. 22). Zdá se, že i sebedůkladnější snaha popřít jakýkoli smysl čehokoli nakonec nějaký ten smysl přece jen obnaží. Dokáže vlastně člověk bez (představy) smyslu existovat, jakkoli jej nemůže prokázat? Ani Daniš si tím zjevně není jistý: „Bolestná, ale lákavá. Priťahuje, ale nechápe. Rozorváva dušu, zalieva hnev a zlosť. Masochizmus. Možno človek miluje tú bolesť. Bezvýchodiskovosť objasňuje zmysel. Možno je to len túžba konať niečo zásadné. Ale odkiaľ pochádza to intuitívne poznanie, že je to podstata? Nebyť nedeterminovaný“ (s. 38 – 39).

V Trpkej domýšľavosti sleduje autor dvojí postup. Chce v obecných principech, byť na základě své nevyhnutelně omezené zkušenosti, popsat, jak funguje svět a člověk v něm. To je nemalá ambice, při které hrozí, že se sebepřesnější pozorování učiněné v konkrétní životní situaci promění na papíře v plané mudrování, a nejednou tomu tak v knize opravdu je. Zároveň Daniš zpochybňuje obvyklé představy o tom, co svět je, jak to na něm chodí a o co má, nebo nemá člověk v životě usilovat. Obvykle tak útočí proti předpokladům a konvencím, na kterých je lidské porozumění světu a existenci postaveno: „Vedecké dôkazy sú formou komunikácie, je to len forma dohody, ako zdokumentovať skutočnosť. Časom je to nenapadnuteľne, dogma: záleží na schopnosti imaginácie“ (s. 13). Kolísavost mezi dvěma ve své podstatě protichůdnými postupy je pro Trpkou domýšľavosť příznačná. Jako by se autor stále chytal do pasti svého obrazoboreckého gesta: snaží se prokázat neexistenci smyslu, ale jeho dekonstrukci provádí v jazyce, nástroji smyslu. Tak vlastně nepřímo potvrzuje, že smysluplné může být i popírání smyslu. V tomto ohledu Danišovu knihu určitá domýšlivost provází, ale domýšlivost pochopitelná, nevyhnutelná.

(Martin Lukáš pôsobí v Ústave pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)