Plav

Druhá básnická sbírka Michala Baláže klame čtenáře tělem. Přední strana obálky neobsahuje víc než barevný portrét autora provedený technikou lentikulárního tisku. V závislosti na úhlu pohledu ukazuje buď muže usazeného na židli a v sedu překoceného na stranu – nebo muže do židle vpleteného, o levou nohu a část trupu připraveného, židlí téměř pohlceného. Mužův klidný výraz neodpovídá napjaté situaci pádu. Jeho tělo spočívá na židli tak nepatřičně, že váháme, jestli se co nevidět nezhroutí na podlahu (levá ruka svírá rám židle; levá noha visí napjatě ve vzduchu) – nebo jestli jen odpočívá v poněkud neobvyklém pololehu-polosedu (pravá ruka je pohodlně opřena o podlahu; pravá noha leží volně na ní).

Je důležité si to představit. Mužův upřený pohled nás vybízí, abychom to, co vidíme, nějak chápali. Sbírka se jmenuje Mínus telo a je to právě autorovo tělo, co mizí z obrazu natočením obálky na stranu. Optická iluze tu poukazuje na konvence a limity zrakového vnímání. Muž a židle se na sítnici našeho oka slévají v jedno a náš mozek se tomu snaží rozumět. Podobně pracuje Baláž s jazykem. Básně ostentativně komponuje a nutí nás zaujmout analytické hledisko. Tematizuje utvořenost textu, oslabuje koherenci výpovědi, montuje a variuje, a tím poukazuje na nesamozřejmost smyslu slov i samotných hlásek. Je-li nám báseň explicitně předkládána jako konstrukce, variace nebo produkt algoritmu, vidíme, jak jazyk funguje, a poznáváme, do jaké míry závisí komunikace na konvencích a nevyslovených předpokladech. Baláž nás připravuje o jistotu mluvících (vidících) bytostí.

Autorově analytickému přístupu odpovídá hierarchické desetinné třídění jednotlivých oddílů sbírky, které napodobuje odborná pojednání. „Stať“ nemáme k dispozici celou, začínáme ji číst v pokročilejší fázi výkladu – celkem pět oddílů nese čísla 1.1.1.1.1.1.1.1. – 5. K dalším zvláštnostem typografického provedení sbírky patří čísla stran, která jsou tištěna v rozsazích pro každý oddíl na jeho počátku (např. 6 – 21), dál už ne. Uvádím tyto výstřednosti proto, že na sebe poutají pozornost. Máme si uvědomit, že bereme do rukou nekonvenční básnickou knihu, možná dokonce knihu „experimentální“, jejíž autor hodlá dělat věci jinak. Tomu rozumím. Četbu nám usnadňovat nemůže, od počátku přece chce, abychom se odpoutali od osvědčených, umělecky zplanělých způsobů vidění/vnímání a viděli/vnímali jinak (viz obálka). Ale v tomto ohledu klame Mínus telo nejvíc. Formální výboje totiž překvapivě kontrastují s relativně tradičním hodnotovým obzorem básní. Způsob, jakým Baláž v jazyce myslí, je, řekněme, kritický, ale snaží-li se rozkrýt zautomatizovaná krátká spojení myšlení a usuzování současného (konzervativního) člověka, naráží na odpor, protože jazyk je tohoto myšlení a usuzování nástrojem a slouží mu se značnou setrvačností i v případě, kdy se jej autor snaží dekonstruovat. V tomto ohledu se to s Balážovými básněmi má podobně jako s poezií e. e. cummingse, jehož modernita nespočívá ani tak v nastolení nové perspektivy, jako v nerespektování ortografie angličtiny.

Názvy oddílů, zdá se, lapidárně pojmenovávají problém, který je tu v básních pseudovědeckou dikcí pojednáván. První oddíl (slovo) prověřuje samotnou schopnost slov nést význam. Druhý (teleso) tematizuje vztah skutečnosti a virtuální reality. Třetí (telo) sleduje možnosti slova působit na skutečnost. Čtvrtý (sloveso) se dotýká otázky naší životaschopnosti v aktuálních podmínkách světa. A pátý (stalo sa), nejkonkrétnější a nejnaléhavější, zpochybňuje mýty (slovenské) současnosti. Tato zkusmá interpretace názvů oddílů vzhledem k tématu básní do nich zařazených je pouze orientační, poukazuje na dominantní motivy a respektuje sbírku jako celek; nastíněné otázky/problémy jsou v různé míře společné všem oddílům. Co je však důležitější než samotné názvy, je jejich souvislost. Společně aludují první část biblického verše (Jan 1,14) „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Blasfemickou ozvěnu jiného verše Janova evangelia najdeme v závěru básně „oni v nás“ ze čtvrtého oddílu: „a na konci budú titulky / a na počiatku? / na počiatku bolo slovo / a to slovo bolo / http“ (s. 77). Mínus telo tedy můžeme číst jako (jakkoli parodický) komentář k biblickému příběhu o stvoření.

Těžiště sbírky leží v dekonstrukci figur a floskulí, představ a názorů, vlastně jakýchkoli ustálených, vyprázdněných způsobů vypovídání i samotné syntaxe, jejichž opakováním vyjadřujeme a zároveň stvrzujeme platnost myšlenkových schémat západní kultury, která myšlení jako takové uzavírá do sítě pojmových relací a přibližností. Balážovou metodou je zcizení obvyklého smyslu slovních obratů či konstrukcí. Jejich přenesením do nových (nenadálých, nepatřičných) kontextů je obnažena jejich formální povaha, jsou zbaveny smyslu („těla“) a v nové situaci získávají smysl nový. Anebo se jejich smyslem stává sama diskurzivita coby kvalita řeči zbavené předmětu, která vypovídá pouze o možnostech vypovídání. Srov. báseň „čo je p?“: „názov predznamenáva predznačuje takpovediac prihovára sa mentorsky k / názov o ničom nevypovedá nezodpovedá sa nejestvuje bez líca a prítomnosti v / názov sa skladá z pripadne sa skladá do alebo vkladá sa […]“. Dlužno dodat, že Baláž se nespokojuje s jazykovými cvičeními a téměř vždy je s ironickým, sardonickým, parodickým humorem rozvíjí dál, totiž vlastně zpátky k smysluplné, resp. smysluplnější básnické výpovědi: „názov nikdy neveští nič dobré a popritom zaujíma alebo nezaujíma / na otázku čo je p? názov neodpovedá možno dokonca ani netuší že otázka bola položená / názov je sám osebe otázkou alebo ničnetušiacou a netušenou skutočnosťou dokonca / názov leží / ak názov neleží – spočíva / zároveň: názov vyplýva čiže / názov ak by aj nejaký bol nie je určite hoden toho čo nasleduje po ňom / nezávislý názov / nezávislé súdnictvo / väčšie mzdy / viac názvov pre naše organizácie“ (s. 12 – 13).

Básnická analýza řeči založená na dekonstrukci významů a řečového jednání pochopitelně naráží na úskalí přirozeného jazyka, který je ze své podstaty zatížen neurčitostí, „znečištěn“ subjektivními aspekty, regulován pragmatikou projevu apod. Mluvčí jazyka jsou vydáni napospas magnetické síle asociací. Melancholičtí kazisvěti a jiní deprivanti absolutna mohou bojkotovat řeč z čiré únavy z jazyka a jeho potenciálu myslet za nás. Tak v básni „je provokatívny: provokuje“ čteme parodii principu slovníkové definice: „je moderný: musel sa presťahovať do viedne / je intertextuálny: nikto mu nerozumie […] bol medzi nami: a my sme ho nevideli […] bude postmoderný: vráti sa z viedne domov“ (s. 16). Za všemi pokusy obrátit řeč naruby a nahlédnout do jejího ledví je cítit nenaplnitelná touha po jakémsi sémantickém úklidu jazyka. Ale Baláž není vědec, jakkoli operuje s koncepty a algoritmy, je básník, takže ví, že „slová nie sú zálohované prázdne fľaše od piva / sú ešte menej / niekedy je lepšie si ich nevšímať / ako bezdomovcov“ (s. 45).

Důvtipné prostocviky s jazykem nejsou něčím neobvyklým. Dlouhá řada básníků dnes píše o moci jazyka nad člověkem, rozptylují se více či méně samoúčelnými hříčkami („niekedy aj výraz môže byť cieľ“; s. 84), spokojují se s evidencí anomálií a spoléhají na čtenáře, že se bude bavit stejně dobře jako oni. Čím Baláž ostatní převyšuje, je důslednost, kompoziční um a vůle příliš se neopakovat, nacházet různé způsoby vyjádření téže obavy, jakkoli skryté za blazeovanou grimasu, resp. různé projevy téhož údivu nad panoptikem současného světa, který je definován zvláštním spojením lhostejnosti a zištnosti, deziluze a hysterie.

Nevyhnutelný perspektivismus každé výpovědi plynoucí z prostředkující povahy jazyka zdůrazňuje dvojice básní „zase ja“ a „zase on“ (s. 26 a 27). Korelace dvou různých vyprávění jediné události – nejprve z pohledu prožívajícího, poté z pohledu zúčastněných svědků – poukazuje na smysl události, který ale vzhledem k rozpornosti výpovědí zůstává nerozhodnutelný. Podle první básně se zdá, že kdesi na ulici klesá k zemi, žízní a únavou, neznámý muž. Lidé, kteří mu přispěchají na pomoc, jej poznají a zklamaně prohlásí: „zase on“. Podle druhé básně byli ti lidé ochotnější, podali mu „pohár čistej vody“, ale on jej odmítl „a opýtal sa / či nemáme perlivú…“. Verše „kolega z personálneho sa podujal / že chvíľku ponesie kríž miesto neho“ naznačují, že oním mužem je Kristus, jehož strastiplná cesta na Golgotu se odbývá v kulisách současného města (podobně jako v Anderssonově filmu O nekonečnu, 2019).

Postava Krista představuje možná nejdůležitější motiv sbírky, a to navzdory tomu, že jej Baláž prezentuje jako samospásnou modlu pokrytců a ignorantů. V kontextu odkouzlené, apatické současnosti nikdo Kristově poselství nerozumí, ale každý je hned hotov jej uctívat, pro jistotu, kdyby náhodou… Ani Kristův příchod po hladině moře nebudí zvláštní pozornost; možná je to tím, že přišel na pláž, kde jsou všichni „rovnomerne opálení / čítajú nejakú ľahkú knihu / a netušia / že už sú po smrti“ (s. 79). Nivelizaci posvátného a světského řádu naznačuje představa z básně „hipokampus“ (část mozku, kde sídlí krátkodobá paměť). Je letní sezóna, a tak se Josef, Marie a malý Ježíš rekreují na pláži; jde jim to natolik dobře, že jsou k nerozeznání „od rakúskej rodinky / zo susedného / karavanu“ (s. 86). Vida, i svatá rodina dnes zapomíná na svou roli.

Oprávněný výsměch křesťanské morálce a jejím důsledkům u Baláže souvisí s břitkou charakteristikou slovenské národní povahy, jak ji koncentrovaně podává například báseň „zápor“. Své krajany autor vykresluje jako úzkoprsé, xenofobní maloměšťáky, kteří žijí frázemi a vlastní omezenost povyšují na cnost. Sílící společensko-kritická intence sbírky postupně oslabuje metajazykovou perspektivu básní z počátečních oddílů, činí sdělení přehlednějším a přímočařejším a provokuje otázku, zda „konceptuální“ finesy nejsou jen důmyslným prostředkem, jak sugestivněji tepat současnou (slovenskou) společnost za její, řekněme, konzervativní zpozdilost. Aby to Baláž mohl dělat, musí předpokládat, že existují lidé, mnoho lidí, kteří takto mluví, myslí a věří. A obírá-li se jejich postoji a vzorci chování, také jimi myslí. Popíraje jejich platnost, potvrzuje jejich houževnatost.

(Martin Lukáš pôsobí v Ústave pro českou literaturu AV ČR.)