Plav

Hravost názvů sbírek Evy Luky (1965) lze víceméně očekávat, ale zároveň je to intimní a možná jediná hravost, jíž v jejích sbírkách najdeme. Po Divosestre (1999), Diabloni (2005) a Havranjelovi (2011) přecházíme z autorčiných oblíbených dualit (především ďábla / anděla) a nenápadných her formálních (básně řazené dle abecedy v Havranjelovi) k Jazveru, snad dalšímu mytickému zvířeti z jakýchsi Lučiných snových prostor, obývaných částečně též hrdiny autorčina dětského prozaického výletu Pani Kurčaťová 1 (2018). Z této prózy pak přejímá jistou naivitu, přiznaně dětskou, v objevování světa slov a jejich kombinací: „Sova / je kubická. Kube a kúbe do noci, vyvoláva / to svoje kú, kú ako krvilačný kuvik“ (b. Sova, s. 37). Možná i jakousi ohlasovou lidovou píseň – lze vzpomenout i na „na kostolnej veži kuvik si kuviká“ nebo na Štrpkův a Ursinyho odkaz... a právě v této intenci spolu-vznikají novotvary, které Luka opatrně klade do sbírky. Protože slova jsou jí jistotou a poslední možností.

Jaké nám nabízí autorka rozuzlení novotvaru? Je to jen „príbeh rýchleho deja / žil mňa, ako ja-zver požiera ja-ženu, ja-človeka.“ jak píše Luka v básni Ganéš (s. 19), anebo je to logické (a s Alenkou za zrcadlem ruku v ruce pověstné „krabičkovité“ slovo) jazvec / jazero / jazva…? Zejména když právě k jezevcům se několikrát ve své sbírce obrací: s malou odbočkou lze právě tady připomenout kdysi oblíbenou dětskou knihu Kennetha Grahamea Žabákova dobrodružství (anebo Vítr ve vrbách, jak je ctěná libost), kde je právě jezevec jedním z prototypů „moudrého poustevníka“ a protiváhou nezbedného a nevypočitatelně chaosem zmítaného žabáka. U Luky spíš jde o souznění s typem zvířete jako takovým, v básni Meles meles meles ostatně o tom sama velmi přesvědčivě vypovídá: viz s. 29-30 sbírky od incipitu „Zistila som, že jazvec je môj priateľ“ přes „V jeseni / si vytvára zásoby tuku na zimu“ až po funerální závěr: „Ak nejaký jazvec zomrie / v časti nory, ostatné túto časť zahrabú a uzavrú; neskôr / vyhrabú novú. Iné jazvece naopak vynášajú mŕtvych / von a zahrabú ich tam. Ako ja / cítia bolesť bez sĺz; a vracajú sa k povinnostiam.“

Vedle toho v básni Jazver II jsou zase pro Luku a tuto sbírku typické prvky snové (byť v dualitě sen/ohrožení), vzpomínkové, sebezpytné, mytologicko-literární (sbírka je postavená na množství aluzí od antiky nebo východní filozofie, viz Ganéša, ale i Ariadné, přes přírodovědu – latinské názvosloví typu meles meles nebo equus ferus przewalskii –, až po populární literaturu, zde například Ewersova Alrúna či Frankensteina), aniž by to ale zatěžovalo chápání a rozumění básním. Šťastně si, myslím, rozvrhla, kam až je srozumitelná a kde už začíná být přeintelektualizovaná. Vedle toho je vždy citlivá, možná až intimní, ale nikdy ne přecitlivělá, spíše naopak dovede odhánět od sebe lítost jakousi podivnou tvrdostí, skalnatostí a decentním tónem. Ostatně viz poslední verše již citované básně Meles meles meles, jaksi až vyhořele protestantské myšlení až na kost, zvládnuté sebeovládání s vidinou cíle bez ohledu na vše kolem.

To už ale trochu známe z jejích dřívějších „východních“ a poněkud schválně neosobně/osobních veršů a od Evy Luky jsme to popravdě řečeno i trochu očekávali, že se s nimi vrátí – její nesmírně křehkou, ale zároveň podivně pevnou stavbu plnou bolesti a jakési až pevné víry v sebe a v život, který žít musí. I když je to každý den nový zápas, každý den nové pochyby. „Vodné oko sa na mňa pozerá / Fagoty z katedrály jazera / A samovražda je len povera“ (b. Virginia – Woolfová dodejme –, s. 36).

Luka tedy pokračuje v tom, jak už ji trochu známe, ale jak ve slovenské poezii zahlcené avantgardou pro avantgardu dnes píše málokdo. Je to sebezpytná a zároveň i spirituální lyrika bohatá a plná významů, aniž by smrděla pánbíčkem (slovy Léona Bloye). Je autorkou, kterou fascinuje dvojdomost, dualita – je přítomná ve vztahu intimním, stejně jako ve vztazích k okolí a světu, aby ale nepřekvapivě a logicky přecházela do univerzálnějších úvah. Proto na počátku sbírky se jakoby znovu rodí, znovu povstává, aby ze zkušenosti věděla, že bez ran a bolestí to dál nepůjde. Zůstávají ji jen „chvíľa nevinnosti, zvieratá a malí ľudia“ (tedy nikoli trpaslíci, ale děti, to v jasném odkazu na myšlení středověku), kteří nesou cosi ideálního a schopného pozastavit čas a dát vzniknout básni. Zbytek světa jen hoří („svet zostarol“), padá, stojí doslova na vzdušných zámcích („aha, moje choré, neprajúce ruky / ti znova postavia vzdušnú izbu, či izbu, zámok / s podťatou stračou nohou“, b. Ty a ja v čase kohútieho kriku, s. 34), které je den co den znovu opravovat a stavět, i když stále zmoudřelá hrdinka všeho ví, že Julie na konci příběhu musí vždycky zemřít.

Předešlá sbírka Havranjel končila básní Zmok s verši: „Narodila som sa / ako čierne kura; temný zmok.“ Tady v Jazveru se opět vrací přízraky sebepozorování a odosobnění – je přítomná snaha být někým jiným, kráčet někam dál, až trochu mimotělně odložit to všechno temné a bolestné, noc, která jí prorůstá – „tak dlho som bola húsenicou (…) niečo znútra ma tlačí / zmeniť podstatu“ (b. Lepidoptera, s. 82). Být někým jiným, aby se tím (příznačně dualisticky) pomohlo přemoci snad už navždy temnotu světa lyričky. „Kým prežijem túto noc, možno sa rozvidní“, čteme v básni Jazver II – a sotva která básnířka a sotva který básník současné slovenské scény dochází až tak hluboko a tak daleko v existenciálním hledání – snad Milčák a na druhé straně snad Bielik.

Pokud bude někdo její snahy zlehčovat poukazem na patos, namítnu, že ironií si tu a tam pomůže sama autorka (viz velmi tělesná báseň Darvo: „Pozri sa do zrkadla: pavučiny / z teba visia ako roztrhané pyžamy, na hlave sa ti / začína plaziť plešina. Bývalá krásavica, možno pre poloslepých!“, s. 58) a že v mnoha případech dochází Eva Luka až na samý kraj útesu asi stejně jako Vladimír Holan ve sbírce Bolest, která ovšem vznikala v padesátých letech. Navíc když až v polovině sbírky udělá Luka nelítostnou otočku a vrhne se (opět) do propasti pro mnohé nepřipravené: „Videla som svojho / muža, keď ho zabili. Vrah / pokojne odkráčal preč, kým ja som / tam zostala, po kolená v krvi“ (b. Zabíjanie dážďovky, s. 48-49), resp. „ale smrť neprichádza; ani len zomrieť / neviem slušne.“ (b. Manžel, s. 54). Ano, čekalo to na nás, to co už bylo přítomné v předešlé sbírce a co logicky číhalo. Tam, kde by kdokoliv z egocentrických a rozklepaných autorských narcisů udělal ze sebe skoro národní vdovu, tam, kde bychom měli neustále opakováno, co se stalo, zůstává Luka decentně v poezii, slovech a v jejím bezpečí – a nevydává se na cestu „bulváru“. Nebo lépe – tvoří dílo, zůstává u vážnosti a jisté „konečnosti“ všeho. Máme tu sbírky o prožívání mateřství, sbírky o času nemoci, o psychických chorobách, knihy o umírání rodičů, ale přesto je hlas Evy Luky asi nejvíce zasahující, protože v této zkušenosti, jakou je násilná smrt blízkého člověka, je už jen málo vyšších trumfů, o nichž můžeme ještě psát a číst. To, že se autorce stala životní tragédie, nemusíme číst na záložce nebo přebalu, a to, jak to na nás nevyzvrátí od první litery sbírky, je něco naprosto mimořádného pro dnešní dobu. Pokud bychom hledali paralely, tak možná k Sylvii Plathové, možná v jistém momentu tiché existenciální bolesti, jakou nejde skoro vyslovit, protože nás přerůstá do nekonečna. Slova pak básnířce zůstanou coby obrana před světem, který bolí a ubližuje, i obrana před vzpomínkami a sebe samou.

Co nám ale „po tom“ smí ještě zůstat, aby to mělo smysl? Lhaní světu i sobě – vyzkoušené: „Klamem, lebo som zvrátená / z toľkých životných zvratov / a zvratkov“ (b. Zákon, s. 73). Tělesnost – pojmenovaná. Odpuštění a pokora? Spíš už dávno nehledání odpovědí na proč, ale spíš co dál. Ovšem s neustále přítomnou negací: „nechcela som tento život, / neprosila som oň“ (b. Alrúna, s. 77), se záchrannými bójkami drobných věcí a třeba jen toho, že se povede přežít noc. S tím, že jsme svědky propadání se k asi nejvíc temným částem, jaké v dnešní poezii čteme: „byť niekým cudzím, / byť niekým úplne cudzím, a niekde inde, / nevedieť, nebyť voyeurom, nebyť vôbec.“ (b. Byť niekým cudzím, s. 79). A přesto není sbírka jen temnou, a přesto vlastně končí ve snaze o smír, unavený, protože „napokon predsa vždy prehráme“ a ona zdánlivá a přesto sotva dosažitelná úplnost a „dokonalosť (…) nás čaká v ďalších kŕčoch, v ďalších kalužiach zvratkov / a v ďalšom zabúdaní.“ (b. Všetky tie márnosti, s. 88)

O sbírkách jako je Jazver se těžko píše, protože v nich zvoní mlhový zvon od Styxu tak hlasitě, až nám z toho trochu krvácí uši. Pokud jsme z předešlých textů už znali jeden z klíčových motivů této sbírky Evy Luky, pořád nám byl ředěn snahou o smíření, o určité odosobnění východního typu: Jazver je – na rozdíl od předešlých řekněme „japonských“ sbírek – sbírkou proklatě evropskou, křičící úplně potichu a bolestně jako málokterá kniha slovenské poezie. A zároveň jen potvrzuje i starou pravdu, že ty opravdu podstatné věci jsou často opravdu velmi nenápadné.

(Michal Jareš pôsobí v Ústave pro českou literaturu AV ČR.)