Iva Málková
Jistá nejistota přehršle
Erik Jakub Groch: melanchólia neviem. Bratislava : OZ Brak, 2019. / nil (Erik Jakub Groch): úvod. Praha : Fra, 2018.
recenzie

Dvě básnické sbírky, které (ta první po pátrání) směřují k jednomu autorovi, Erikovi Jakubu Grochovi, představují tvorbu, jež se ke čtenářům dostává v posledních dvou letech. V roce 2018 prostřednictvím českého nakladatelství Fra, v roce 2019 zásluhou nakladatelství OZ Brak.

Chceme najít klíč k oběma souborům, zastavujeme se u názvů, u podoby veršů a strof (domníváme se, že v nich je obsaženo cosi obecnějšího ve vztahu k podobě soudobé lyriky), u fikčního světa Grochovy lyriky a u role intertextuality.

Sbírka nil, úvod (2018) představila soudobou slovenskou básnickou tvorbu v českém prostředí, v nakladatelství Fra, které se vydávání poezie věnuje v současnosti nepřehlédnutelně. Když budeme důsledně prohlížet titulní stranu, tiráž, zjistíme, že jméno autora není uvedeno, jen závěrečná fotka pomáhá na fotografii identifikovat postavu autora – a znalci napovídají, že je to Erik Jakub Groch (*1957), tedy ten, který je kontakty spojován s Ivanem Martinem Jirousem a s českou poezií už od časů samizdatů.

Zůstaňme však u původní podoby – volbu nicku, pseudonymu, který zastírá autorství. Nil odkazuje ke geografickému jménu, k řece tekoucí prastarým kulturním a společenským územím. Nil je záplavová řeka, spojována s nánosy, s existenční závislostí na monzunových deštích, na vypařování v pouštních oblastech, na zavlažovacích kanálech, na cyklech záplav. Nil současně odkazuje k nicotě (v angličtině může znamenat nulu i nic).

Nil je v titulu jedné z básní. První verš této básně je pak pod fotografií „neznámého autora“ „Pozerám sa na tento deň, a on sa pozerá na mňa.“ Směřování od subjektu k objektu, zpětná vazba od objektu k subjektu (ať už jsou hmotné, prostorové, mají časový nebo duchovní rozměr, aj). Příliv a odliv, vstřícnost i odstup.

           

Ide mi iba o to, trvať nesúvisle a na nič tak,

aby to bolo krásne a vzrušujúce“ (s. 4)

 

Nesouvislost, přetržitost jsou dány i v provazování jednotlivých veršů – na jejich počátku je například osamostatněna čárka, nebo dvojtečka – otištěné verše jsou tedy závěrem něčeho, co není zaznamenáno, mohou být echem, či snad paralelou k dění, které zůstává v tichu, uschováno v paměti, nebo také v zapomnění, či jsou svázány s tajemstvím, či jsou nedoslovením.

Při pojmenování tvůrčí metody Erika Jakuba Grocha se nám jako produktivní jeví úvaha, že by jedním z principů utváření lyrických situací byl dialog. Resonance promluv mezi reálným a fikčním světem, vnitřní hovor reagující na vnější svět, nebo jiné (i mnohem subtilnější) formy dialogu.

Báseň melankolia (psáno s „k“) v sobě obsahuje právě takový jeden minimalistický hovor – mezi melankolií (v titulu) a melancholií (v básni). Ta první nás vyvádí do světa zjitřených obrazů a znepokojivého výrazu, významů spojených s apely, které utvářejí snad Lars von Trier, snad Edvard Munch (s. 16), ta druhá je tak osobní, tak ztišená, tak nejistá, spojená do jednoho verše se slovesem melanchólia neviem. Toto spojení se pak stane titulem následující sbírky. A jsme opět u další podoby navazování, kontaktu, provazování, rozmlouvání, naslouchání (protože i tyto principy – a znovu i jimi zůstáváme u dialogu – určují povahu lyrického výrazu Erika Jakuba Grocha). Zpátky k básni melankolia. S výjimkou důvěrného sdělení neviem v básni absentují slovesa, a tak jednotlivé verše (dvojverší s přesahem) představují jakási ustrnutí a současně opěrné body pro cestu za utvářením významu. Nebásnická jména vlastností – simultánnosť, rezistentnosť, rezonantnosť, vynachádzavosť – jako by nabízela možnosti utváření, nahlížení a chápání významového dění (souběžnost, nedělitelnost, odolnost, vzdorovatelnost, nespokojenost, podrážděnost, nápaditost). Tím, že jsou na jména koncovkami přetvořena hlavně přídavná jména (sloveso „vynachádzať“ teď necháváme stranou), která slouží spíše k charakteristikám v odborných textech, stávají se verše jakýmsi technickým výkladem tvorby a návodem k interpretaci. Vše je v melankolii ještě spojeno se záhadou a hádankou (motiv enigmy) a nespavostí (motiv insomnie) a motivy snění a ztraceného smyslu. Vše pod titulem signalizujícím těžkomyslnost a zadumání. (Jiným příkladem je báseň 4. 9. 2015, KEDY, tu můžeme zase číst jako návod na zachování zdravého rozumu, protože pokyny mají podobu dominance sloves v infinitivu, ty směřují k odosobnění, k zvěcnění – budit se, držet se, přichytit se, dívat se, vidět).

Právě báseň melankolia se spolu s básní nil pro nás stává klíčem k celé sbírce i pochopení Grochovy poetiky.

Jestliže v melankolii určovaly princip přístupu k textu simultánnosť, rezistentnosť, rezonantnosť, vynachádzavosť, v básni nil k nim přistoupí ještě komplementarita (kategorie patřící do kvantové mechaniky, kde popisuje alternativní až vzájemně se vylučující způsoby působení; pojmenovává komplementární prvky s charakterem doplňujících či do sebe zapadajících jevů).

Součástí básně nil je další nepřehlédnutelný stavební prvek Grochovy poetiky, a tím jsou citace a aluze. V této básni je citována (i s odkazem na jméno autorky, a tak identifikovatelná) Luise Glücková. Hledala jsem verš, kterým báseň u Grocha vrcholí:

 

            „On už musí byť blízko, trávu nehalí jediný tieň.

 

Hledala jsem verš v českých a slovenských překladech této americké básnířky a našla jej ve sbírce Noc věrnosti a ctnosti, kterou v překladu Terezy Vláškové vydalo pražské nakladatelství Argo v roce 2017. Nachází se v pětidílné básni Letní zahrada (je součástí tematiky spjaté s matkou, její nalezenou fotografií pokrytou prachem; s evokacemi okamžiků její smrti; návratem ke šťastným chvílím dětství, které prozařuje slunce, kvetoucí růže a tráva). Verš je v závěru třetí části básně:

           

„3.

            Jak tichá je ta zahrada;

            žádný vánek nečeří listí dřínu.

            Přišlo léto.

 

            Jaké je tu ticho,

            teď, když zvítězil život. Drsné

 

            pilíře platanů

            podpírají nehybné

            police listoví

 

            trávník za nimi

            je bujný, hraje barvami duhy –

 

            A uprostřed oblohy

            nestoudný bůh.

 

            Věci prostě jsou, říká. Prostě jsou,

               nemění se;

            odpověď zůstává stejná.

 

            Jak tu všechno ztichlo, na pódiu

            i v publiku; jako by

            rušil i samotný dech.

 

            On už musí být blízko,

            trávu nehalí jediný stín.

 

            Jaký je tu klid, jaké ticho,

            jako za odpoledne v Pompejích.

 

Poznání původní básně a citace její střední části ukazuje jednu z možných cest pro pochopení úrovně a hodnoty využívání citací a aluzí u Grocha v návaznosti na možnou interpretaci jeho dvou sbírek. Přivlastnění jednoho verše nasvěcuje motivy a témata přítomné nejen v této básni. Prvky, jevy, události na sebe vzájemné působí, funguje vědomí břehů i poznávání dalších přesahů; určující je přirozenost (pohledy, ráno, krok, stromy, tráva), která se dotýká tajuplnosti (snad mýtu, snad transcendentna).

 

            „nil

 

            Pozerám sa na tento deň, a on sa pozerá na mňa.

 

            Vždy nejaké možné ráno, prázdne popoludnie-

            popoludnie, otvorený podvečer, súmrak

            uprostred noci, komplementarita.

 

            Na to, že sa pozorujeme, je príliš chladno.

 

            Pomaly stúpam na Špankút – koho je v zástupe

            viac ako samoty?

 

            Hľadím na stromy a kríky naokolo, no vidím len

            to, čo je za nimi.

 

            (Raz večer som čítal Drakulu a sesternica ma

            zozadu chytila za ramená!!!)

 

            Keď brezy ustúpia, vynorí sa ďalšie detstvo.

 

            Museli by sme na seba hľadieť s pohnutím, ako

            oblaky, aby sa nebo otvorilo.

 

            Ako tráva na mieste prejsť, vrátiť sa, nikomu,

            ani sebe, sa neukázať, len sa nechať podmaniť.

 

            On už musí byť blízko, trávu nehalí jediný tieň.

 

Nejnovější básnický soubor melanchólia neviem představuje 16 celků, které vnímáme jako básně zvláště prostřednictvím grafického uspořádání. To napovídá, že určující formou pro sdělení je verš. Charakter jednotlivých řádků však představuje řadu variant, jak vytvořit rytmicko-melodický celek. Někdy dominuje větné schéma (včetně velkého písmene na počátku a tečky na konci, někdy záměrně rozmístěno do dvou řádků), vzápětí čteme sentence, jejichž celistvost utváří právě „namístění“ do jednoho řádku (bez grafického uvození a závěru). Jindy je rytmus jediného verše utvářen přesahem a interpunkcí (tečky, čárky, otazník) tak, že dochází rozbití plynulosti apod. Všechny varianty považujeme za funkční, protože utvářejí podstatnou nejistotu, co je jádrem sdělení, co je dominantní a nechávají při každém dalším čtení vyniknout jinému motivu, jinému spojení.

To má dopad na obraznost sbírky, která je fragmentární a přitom zvrstvená až k neuchopení. Ač mají jednotlivé básně název, nebo jsou v obsahu vymezeny incipitem, chápeme jejich pojmenovávání a oddělování jako nadechnutí před přísunem dalších lyrických postřehů.

Pro potvrzení tohoto principu ve sbírce jsem zvolila pokus – z každé básně jsem vybrala jeden veršový celek a vytvořila tak „sedmnáctou báseň sbírky“.

Titulem by se stala druhá část názvu sbírky:

neviem

 

počujem umývanie a pranie, čistenie a kladenie vecí na svoje

miesto (s. 5)

 

Všetky tie tiché stopy vedúce nakoniec k sebe. (s. 6)

 

aj to, čo po niečom nezostane, je veľmi pekné a čitateľné (s. 7)

 

modré steblá a kríky naoko majú svoj vysnívaný vzhľad (s. 8)

 

Ak sme si my dvaja boli na jar všetkým, musia byť v snehu

ostrovčeky trávy. (s. 9)

 

hľadia na všetko ako na svet ktorý vidia obrys (s. 10)

 

Všetky zložky sa spoja, preľnú, vytvoria nielen

udalosť, ale aj citovú väzbu k nej. (s. 11)

 

ach, rastliny, ktoré rastú vtedy, keď ich nevidíme. (s. 12)

 

Jej prirodzený pohyb umožňuje zbaviť sa vlastných

predstáv lepšie než väčšina súčasného umenia. (s. 13)

 

vydávame zvuky, ktoré sa prelínajú, ako keby nás

bolo niekoľko (s. 14)

 

Civie nad seba, či nesplynie s nebom pozorovateľa. (s. 15)

 

najrýchlejší sú bežci. (s. 16)

 

Pod inovatkou haluzí, s vytesaným psom pri nohách, s

výrazom líšky, všetko sa díva nehybne inam. (s. 17)

 

Medzi otvorením a zatvorením sú popraskané vrstvy

náterov, dosky s čakajúcou kľučkou, vítajúce

a lúčiace sa s dverami. (s. 18)

 

Obrysy troch alebo dvoch stromov v diaľke vyzerajú

ako začiatok veľkého lesa alebo parku, ktorý sa tiahne

k sadom. (s. 19)

 

Niečo z mojich obrazov ustavične vypadáva, neznáma

rastlina, odbehnuté mačiatko, oblak, deti keď sa ešte

iba hrajú na deti. (s. 20)

 

To, co dominuje, jsou jevy, situace, stavy – slovesa jsou minimalizována, vyskytují se jako infinitiv, proměňují se v podstatná jména. Toto považujeme za lyrický princip u E. J. Grocha.

Napětí mezi veršem a větou je podtrženo také jevem, který bychom mohli nazvat rušením strofy. Každý verš jako by měl povahu strofy. Věta se stává veršem, a pokud je sdělení delší, jen grafika (únosnost stránky) ji přinutí, aby se stala dvouřádkovou / třířádkovou. Povahu strofy však nemá. Určující je celé její znění, to, co říká. Rytmicko-melodická složka jen podtrhuje pronášené.

Součástí básně je také váhání, či rozpačité ticho, či mlčení úlevné, či klid sebezáchovný či vševědoucí nečinnost. Strukturu básně totiž někdy určují nečekané mezery, mezi prvním a druhým veršem je proluka dvaadvacet řádků (ve sbírce obsaženo dvakrát).

Vůbec otázka, co ve skutečnosti tvoří celek, když se přesahem dostane na druhý řádek třeba pouhopouhé jedno písmeno, tvaroslovná koncovka slova (obrys / y, s. 10) mne provází celou sbírku.

Grochovu sbírku určuje to, že téměř každý její prvek vstupuje do významového dění. Nejsme si však ani po opakovaném čtení jisti, zda všechny odkazy k významu postřehneme, zda všechny významové vrstvy pochopíme, zda naše zkušenost – ať už se týká znalostí, souvislostí, prožitků, emocí – je s to identifikovat všechny signály. (Já se ale jako čtenářka poezie necítím nekonformně, naopak jsem zvláštně netrpělivě okouzlena.)

Názvy jednotlivých básní nás směřují tu k tradičním lyrickým stavům: zimní procházka, o esencích, sýkorka (zrovna ty by mohly komunikovat s v titulu avizovanou melancholií); první láska, orfeus, eurydika, sýkorka – nás odkazují až někam k přírodní a milostné lyrice; názvy vycházející z angličtiny – satiety [sytost, přesycení], z němčiny – sehnsucht [touha] jako by pojmenovávaly hnací motory zachycované skutečnosti a prvky, události, které utvářejí obrazový a významový vesmír sbírky.

Opakující se název orfeus, eurydika (skutečně psáno malými písmeny) jedním jediným prvkem – chybějící tradiční spojku a nahrazuje čárka – ukazuje, že je potřeba u Grochových veršů vnímat signály jinakosti a připravovat se na vystoupení ze stereotypu interpretací (třeba antického příběhu o Orfeovi a Eurydice) a hledat a neotřele poznávat, chápat ozvěny a poselství (třeba dávného příběhu lásky, který muže, okouzlujícího bohy i sirény zpěvem, zavedl až do podsvětí, kde přesvědčil Chárona, Háda i Persefonu, ale nakonec, přemožen obavami o svou milovanou, se ohlédne a ona se navždy ztratí za řekou Styx. Jejich spolubytí je posunuto o čtyři roky, kdy Orfeus umírá – při slavnostech ho ukamenovaly Bakchantky, roztrhaly ho, hlavu a lyru vhodily do řeky).

Grochova básnická sbírka melanchólia neviem je soudobou podobou lyriky – hromadí a vrství sentence, paradoxy, citáty a parafráze výroků, úvah, vymezení, postřehů, svědectví. Nacházení scelujících prvků motivicko-tematických je velmi obtížné a proměňující se podle čtenářského naturelu, podle rozsahu naší vnitřní kulturní encyklopedie (jak jsme už zmínili výše).

Grochova poezie v posledních dvou sbírkách nevytváří celistvý a jednotný lyrický svět. Je to básnická skutečnost protkána očekáváním (byť ztajeným). Sledování a vyhledávání se děje i prostřednictvím citací (přiznaných a v odkazech dohledatelných), aluzí, mezitextových odkazů zvláště k dílům filozofickým, básnickým, k místům. Struktura fikčního světa v Grochově lyrice odkazuje k reálnému bytí – i náš svět je nakupeninou přetržitostí.

Pátrání, kdo vytváří takový řád – neřád, není podstatnou složkou pobývání v básních a lépe v jednotlivých verších Erika Jakuba Grocha. Používáme základní smysly, abychom se neztratili sami sobě a v záblescích začali chápat jistou nejistotu přehršle.

 

Pozn.: Přehršel, přehršle je původně stará jednotka objemu, která byla používána pro sypké látky. Jedná se o množství, které lze nabrat do hrsti, tedy dvou spojených dlaní. Protože každý má jinak velké dlaně, je to míra, ač nepříliš velká,  neurčitá. Avšak v posledních 30–50 let se výraz přehršel se užívá nikoli pro označení malého množství, něčeho nepatrného, zanedbatelného, ale pro vyjádření významu opačného, tzn. pro vyjádření množství většího, ev. velkého. Používáme-li výraz přehršel v našem textu, bereme v potaz oba významy.

Publikované: 10/21/2019