Plav

S termínem „zóna“ mnoho různých uživatelů kulturních dějin manipuluje po svém: ať to je skupina tarkologů, která diskutuje o filmu Stalker i o nedávno česky vydané knize Geoffa Dyera (Zóna, 2015), tak čtenáři Ádama Bódora a jeho prózy Zóna Sinistra (slovensky 2003, česky jako Okrsek Sinistra, 2008). V poezii lze vzpomenout třeba na knihu českého básníka Ondřeje Buddeuse nazvanou jak jinak než Zóna (2016), ale i na starší verše Emila Juliše (k dispozici zčásti ve sbírce Blížíme se ohni, 1988 i ve výboru Nevyhnutelnosti, 1996). Samo označení zón je v kultuře dlouhodobě pečlivě vykolíkováno, shledáváno zajímavým a kdekdo je jeho vykladačem a průvodcem. Pokaždé jde totiž o prostor, který se něčím vymyká, který často ohrožuje, provokuje – a nebo je alespoň „jiný“ ve smyslu běžných zákonitostí. S tím vším si hraje Daniel Majling v autorském grafickém románu, nazvaném Zóna, který ten „svůj“ prostor umisťuje na Gemer.

Majlingovy práce mimo komiks – tedy ty, které se týkají divadla a literatury – jsou dlouhodobě oceňovány velmi vysoko: stačí připomenout například nominaci jeho povídkové sbírky Ruzká klazika na cenu Anasoft litera. Majlingův původně webový komiks Rudo, který vyšel knižně pouze v českém překladu v roce 2014 zahýbal docela slušně dodnes poněkud chudým alternativním komiksovým prostředí na Slovensku a vedle nedoceněného nonkonformního grafického románu Tri. Nie štyri, nie päť od Patrika Pašše (2012) je to jeden z mála příspěvků k tématu. Nehledě na to, že byl Rudo oceněn českou komiksovou cenou Muriel v kategorii nejlepší překladový komiks roku 2015.

Samozřejmě, že styl i způsob komiksového vyprávění v alternativě má řadu odpůrců, zvyklých často na hyperrealistickou kresbu komiksových příběhů. Majlingův černobílý styl je snadno rozpoznatelný, hranatě linorytový – a už tím je mnohým z uživatelů mainstreamového komiksu poněkud protivný, což samozřejmě patří k tradici alternativních poloh tohoto druhu umění. K tradičním polohám pak patří i sebeshazující sarkasmus a v případě Ruda a Zóny taktéž podivuhodně zábavný mix sebemrskačství, ironie a skepse. Ostatně lze říci, že komiks Zóna je jistým pokračováním Rudových příběhů, protože on coby sympatický lúzr přechází i do Zóny, ovšem poznáváme jej hlavně podle jeho výrazné podoby, protože jmenován zde jen na jednom místě (a to navíc pouze na pohlednici) jako Rudolf.

O co tedy jde v Zóně? V prostředí Gemeru je dle vypravěče oblast velká necelých dvacet kilometrů čtverečných, v níž dochází k třikrát většímu počtu sebevražd a „aj miera duševných chorôb sa tam dlhodobo pohybuje nad celoštátnym priemerom.“ Hrdina Rudolf přijede do Rimavské Soboty a pátrá po stopách, týkajících se jeho kamaráda, sociologa Erika. Ten prý našel na Gemeru velké téma, ale pak zmizel a objevil se v léčebně na Predné Hore, kde ovšem po vzájemné konfrontaci Rudolfa a Erika vyjde najevo, že se jedná snad o někoho, s nímž je Erik pouze v jakémsi mimosmyslovém spojení. To je jedna linie komiksu. Druhá se týká ambiciózních plánů k ovládání světa pomocí jisté korporace, pro níž pracuje čistič pan Welsh a jeho záhadní pomocníci. Děj se po chvíli komplikuje, onen tajemný pacient z léčebny zmizí a Rudolf hledá dál, aby postupně pochopil propojení všech přítomných hrdinů s „depresivním genem“ Gemeru. Paralelně sledujeme příběh jistého Bély, který je ve světě natolik zbytečný, až je pro většinu lidí neviditelný, což se projeví jako schopnost využitelná k ovládnutí světa. Samozřejmě že dojde ke snaze pospojovat všech naznačených rovin a nakonec zjistíte, že vše zapadá do sebe. I když ta pointa je víceméně očekávatelná.

Podobně jako v jiných alternativních komiksech se i v Zóně využívá žánrového schématu pro vybudování atmosféry sice známé, ale vždy schválně nahlížené z vybočeného úhlu. Velmi osobité pojetí superhrdinského tématu dává Majlingovi do rukou řadu možností jak využívat a převracet jistá nabízející se klišé. Už jen to, že se za superschopnostmi skrývá dlouhodobé zatížení „prokletého“ kraje, kde většina lidí trpí depresemi a sebevražednými tendencemi. Ostatně mnoho světových anti-superhrdinských komiksů využívá právě polaritu mezi narušenou psychikou a ne vždy ovladatelnými nadlidskými schopnostmi (zde bychom mohli jmenovat některé z prací Granta Morrisona, Kylea Higginse, Warrena Ellise, případně komiks Ordinary od scenáristy Roba Williamse a výtvarníka D’Israeliho s „woodyallenovským“ hrdinou). V díle Daniela Majlinga ovšem vidím spíše než soustředění se na vykreslení akce v panelech bezuzdné a „tarantinovsky“ poučené tlachání. Samozřejmě, že tu jsou určité – poněkud statické – prvky kontaktního ražení v ilustracích akčních zápasů, ale jistější je Majling vždycky v zabydlení jednotlivých panelů postavami a v práci s jejich mimikou. Autor přemýšlí mnohdy celkem pěkně nad perspektivou, dá si záležet u panelové mřížky na stránce, aby se příliš neopakoval a neupadal do nabízejícího se stereotypu. Tu a tam vloží na zvolnění tempa dvoustranu s celkem, tj. s pohledem na jednu situaci. Ale většinou je jeho komiks zatížen slovy a mnohdy má potřebu mluvit i v místech, kde by tolik nemusel.

Jde totiž o princip vyzkoušený bezpečně v Rudovi, ovšem tam nehrozila – v Zóně poněkud problematická – uzavřenost většího celku. Prostě a stručně: Daniel Majling umí kratší, pointované kusy, ale na celek grafického románu zatím nestačí s dechem. Vystřílí příliš rychle všechny humorné náboje. Je to klasický běžec na krátké tratě, což není nic špatného – ostatně pointy v Ruzké klazice vydrží v krátkých povídkách jen tak tak, aby po nich nezbylo příliš trapné ticho. Jen by si to měl uvědomit a nevstupovat do příliš velkého rizika většího formátu (a je jedno zda je to grafický román nebo v budoucnu třeba román), který do předpokládané délky snaží Majling všemožně nastavovat vzpomínkami a odbočkami, jež jsou uzavřené a pointované, ale bez kterých by celek jako takový mohl bez problémů existovat.

Baví mne autorova ironie typu: „–273,15 stupňov Celzia definovali vedci ako absolútnu nulu. Keby stretli Bélu, museli by túto definíciu prehodnotiť. Ak totiž existuje na svete reálna absolútna nula, je to práve Béla.“ Ta funguje bezvadně, ale poněkud se ztrácí v jiných proslovech, které často mají funkci jen posunout děj o kousek dál. Takhle bohužel vyzní do ztracena ony odbočky a flashbacky, jež mají leckdy funkci pracného dovysvětlování některých zatím ještě stále nejasných událostí. Rozumím tomu tak, že vznikaly v dobré vůli hlavně kvůli dokreslení jednotlivých vztahových rovin hrdinů Zóny. Jako příklad za všechny lze vzít Rudolfovy vzpomínky na Erika z let 2008 až 2010 při scéně odmykání dveří na stranách 105–107, po níž ale okamžitě následuje scéna z Bratislavy. Takže jste během tří stran najednou na třech místech, která spolu ani tak moc nesouvisí. V rámci zachování celku mi přijde, že tenhle způsob odbíhání a rozbíjení narušuje již tak velmi přesycený děj komiksu. Skvělé jsou Majlingovy narážky na kulturu i nekulturu současnosti („Ako to, že je katatonický? / U jeho domácej som našiel cestopisné príhody Borisa Filana. / Bože dobrý…“), ale zase – nepatří do uzavřené Zóny, ale spíš do rozvolněného Ruda.

Takže se v celkovém čtení Majlingova grafického románu Zóna neustále objevuje otázka, jestli je tenhle komiks tak rozbitý schválně, anebo jen vznikl v trochu zoufalé snaze udržet vše v jednom. Mám za to, že kdyby Zóna v některých místech zvolnila, část vtipů by přešlo do pokračování Ruda a kdyby některé pasáže úplně vypadly, prospělo by to všem: autorovi, čtenářům i Zóně samotné. Rozumím celkovému nadšení, které Zónu provází v recenzích i celoročních anketách, protože je to zabydlování světa komiksu po slovensky… ale je třeba si při tom vždy uvědomit, že ani komiksová díla nejsou ostrovy samy pro sebe, ale že každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Těším se daleko víc na další slovenské grafické romány po Zóně, která jim – pravda, trochu zadýchaně – vyšlapala kus cesty.