Plav

Kdo zná somnambulní nahrávku Delie Derbyshirové „Falling“ (1964), jejíž úryvek použil Michal Tallo jako motto své nové básnické sbírky Delta (na obálce a uvnitř knihy též jako Δ), dokáže si představit, v jakém duchu se jeho básně ponesou. Reminiscence snů pronášené strojovou dikcí na pozadí elektronicky vygenerovaných hluků, navozujících představu temné hlubiny neomezeného prostoru, spojuje okamžik nepřetržitého pádu, při kterém se snící nemá čeho zachytit, přestože spolu s ním padají další lidé a věci. Hlasová koláž sestříhaná z výpovědí několika žen a jednoho muže nabírá na naléhavosti, opouští pravidelnou, jaksi stuporickou intonaci a vyjadřuje potlačenou úzkost z popisovaných situací. Jedna z mluvčích je kupříkladu unášena vodní masou, která s sebou strhává vše, co jí přijde do cesty. Smysl nahrávky, zdá se mi, spočívá v sugesci ztráty orientace a kontroly nad skutečností, tedy i nad sebou samým, jak je zažíváme ve snech, které se – na rozdíl od relativně přehledného bdělého světa – odehrávají v prostředí, jehož povahu nejsme s to běžnou logikou proniknout. Střet s neznámým a nepochopitelným Derbyshirová usilovala navodit ne-lidskými prostředky: elektronikou, jejíž „techné“ bylo člověku v 60. letech podstatně vzdálenější než dnes.

Také Michal Tallo postupuje metodou koláže a klade důraz na mechaniku řeči, respektive komunikace, která v důsledku vládne člověku, nikoli on jí. Slova zacházejí s námi a přinášejí obdobný pocit odcizení jako snové setkání s neznámým prostorem. Náhlá proměna důvěrně známého prostředí v nehostinnou končinu; rozpad soudržné, jednoznačnými významy obdařené skutečnosti v disparátní situace, jejichž prostě časová následnost je tím jediným, co utváří naši identitu; a konečně ztráta milovaného člověka, jemuž jsme nezištně svěřili kus sebe sama – to jsou rozhodující zkušenosti, jimiž je určen básnický svět Delty.

Jestliže se Tallo s Derbyshirovou shoduje v metodě a výchozí představě dehumanizovaného světa, účinek, a troufám si říct také intence, jejich děl se v mnohém liší. Skladba „Falling“ může dnes působit jako výraz civilizační krize, jako prvotní projev intuitivních, nakonec velmi přesně odtušených obav, že člověku ze strany nevědomí hrozí vážné nebezpečí v důsledku všeobecné ztráty lidskosti, jakkoli je tato vágně definována, tedy že člověk začíná neúnosně ohrožovat sám sebe. Naproti tomu Delta, i přes dílčí tematizaci vnějších okolností, sleduje privátní sféru milostného citu, s jehož kolísavou intenzitou a v posledku zánikem je třeba se vyrovnat. Jakkoli mohou být reakce člověka stiženého snovými úzkostmi a reakce člověka překonávajícího krach mileneckého vztahu navenek obdobné – v obou případech byly rozrušeny jejich dosavadní jistoty, mají k sobě co do povahy prožívaného zoufalství daleko. Aniž bych chtěl srovnávat dvě různá utrpení, vnímám, že snový narativ Derbyshirové je navzdory vší stylizaci stále ještě docela bezprostředním voláním o pomoc, zatímco důkladně promyšlená kompozice Delty odráží autorskou strategii, jak zpracovat nepředvídatelné v básních, jak prostřednictvím literatury odreagovat nepříznivý dopad skutečnosti na člověka. Záměrně jsem zvolil v druhé části předchozího souvětí odtažitý, kvazi-racionalistický jazyk, abych poukázal na vysokou míru konstruovanosti Tallovy poezie.

Pokud se někomu zdá nepatřičné posuzovat básnickou sbírku už podle korespondence vybraného motta a vlastních básní, lze ho o oprávněnosti tohoto postupu přesvědčit tvrzením, že u někoho, kdo pořádá své texty s takovou péčí a dbá o obraz svého díla v očích veřejnosti tak úzkostlivě jako Tallo, je zcela na místě vzít v potaz vše, co básník čtenáři laskavě poskytl. Není to malichernost, ale primární projev čtenářovy důvěry v to, že autor ví, co dělá. A jako má básník nárok bezohledně tvořit podle své nejlepší vůle, i kdyby se jeho umělecká snaha měla obrátit proti němu, má čtenář právo chtít rozpoznané součásti díla sjednotit v úběžníku jeho smyslu, i kdyby se měl nastokrát zmýlit. V tom ohledu oceňuju Tallovo úsilí sestavit organickou sbírku, která vyjadřuje autorský záměr v jedinečné podobě vylučující náhodu i bezradnost. Jedním dechem však dodávám, že v této filigránské hře zároveň spočívá největší úskalí Delty.

Sbírka je členěna do šesti oddílů, které ne zcela pravidelně odděluje pětice básní vymezující časovou osu Delty v následující posloupnosti: „predtým“ – „medzitým“ – „možno raz“ – „nedatované“ – „potom“. Tahle bilancující zastavení nám umožňují orientovat se ve vývoji lásky mezi básníkovým alter egem (vystupujícím zde jako „m“) a osobou skrývající se pod označením „M.“. Jde záměrně o genderově neutrální zkratku, mající patrně veršům zajistit širší výpovědní hodnotu: milostná zklamání prožívá každý. Proto se také básník v sebezáchovném (aby více netrpěl) či sebeobranném (aby zmátl stopy) gestu snaží své intimní situaci přiřknout univerzální platnost: „proces pokračuje / s pozmenenými účastníkmi / niekto alebo niečo / má v schéme názov / M. / všimnime si absenciu rodu / aby sme nemali tendenciu M. stotožňovať / s konkrétnym človekom / alebo M. netlačili k odpovedi.“ (s. 86.) Tatáž sloka, psaná pro změnu česky, se pak opakuje ve variantní básni na straně 88, což spolu s dalšími signály roztroušenými napříč sbírkou vypovídá o české provenienci M. (další pátrání nechť provede dle potřeby všetečný čtenář sám).

Výsledkem naznačené autorovy snahy zobecnit osobní zkušenost je poněkud schizoidní výpověď. Milovaná osoba, vedle označení M. adresovaná v básních jako „ty“ (několik případů nevylučuje sebeoslovení), je charakterizována prostřednictvím konkrétních okolností a detailů společně prožitého úseku života. Zato básníkův vztah k M. je opisován s pomocí abstraktních pojmů, je zastřen v mechanismu komunikace, vykazující řadu rušivých projevů a fragmentárních sdělení. Rozchod m a M. je tak traktován v několika prolínajících se rovinách: od té nejosobnější a řeklo by se nejautentičtější (přepis jejich esemeskové konverzace) až po tu nejobecnější, zákonitě nejanonymnější (paralela mezi počátkem a koncem mezilidských vztahů a koloběhem veškerého dění).

Možná právě tato rozpolcenost je zdrojem emocionálního chladu, který prostupuje celou sbírku navzdory neustálé tematizaci lásky. Věci srdce jsou takřka systematicky převáděny do pojmového aparátu ratia, které chronicky uhýbá před nekontrolovanými a nevyzpytatelnými projevy citu. Sotva bych mohl souhlasit, že v Deltě se Tallo ve srovnání s jeho prvotinou (Antimita, 2016) vzdává pro něj typického odstupu, jak naznačuje anotace sbírky na webu vydavatelství Drewo a srd. Distance je nepřehlédnutelná i zde, podle všeho představuje autorův osobitý způsob, jak se vztahovat ke skutečnosti.

O chladné povaze Tallovy sbírky, umocněné bleděmodrou barvou obálky s kresbou říční delty, svědčí ostatně skutečnost, že hned v úvodní básni je uvnitř srdce živého tvora nalezena mlha (s. 9), což považuji za jeden z nejpůsobivějších básnických obrazů Delty, vyjadřující proti očekávání takřka řvavou citovost, byť se v básni „vyskytuje“ pouze in absentio. Jsou básníci, kteří záměrně pěstují vnější chlad, tlumí emoce a z veršů vypouštějí motivy, které mohou sugerovat vřelost, vášeň, něhu i obyčejnou účast. Dělají to proto, aby vytvořili iluzi skutečnosti zbavené lidskosti a přenesli na čtenáře pocit bezvýchodnosti plynoucí z takto vykastrovaného světa (například Elsa Aids ve sbírce Kniha omezení, 2017). Tallovy verše podobný účinek nemají, jeho básně-záznamy nevyvolávají naléhavou potřebu cítit, referují o tom, co opravdu vyjadřují: že skutečnost je netečnou a nespojitou změtí vjemů. Chtěl-li tohle básník vyslovit, pak se mu podařilo napsat sbírku příkladně nešťastnou.

Tallo si uvědomuje marnost básníka sdělit dnes cokoli zásadního, vyjádřit se tak, aby byl ve slovech práv vlastním prožitkům, vnímání, citům. Když se však pokouší o této marnosti psát, dál ji svými básněmi rozšiřuje. Hlídá si tvar veršů, zakouší meze textu a nepouští ze zřetele, že psaní je nástroj i sám předmět výpovědi. Proto mu uniká, že poezie není jen dobře vysoustružený text, ale také způsob poznání, jenž překračuje slova. Delta je tak příběhem podivně zborcené, nepřímé touhy, která přežívá proto, že si sama do cesty klade překážky. Je to vlastně poezie sobecká: básník se zpovídá ze své bolesti, aby si zcela pochopitelně ulevil, jenomže podělit se o svou zkušenost doopravdy nechce. Pochybuje snad o účinnosti takového sdílení? V jedné básni to symptomaticky vyjádřil takto: „celé by som si to rozmyslel, keby som mal naozaj hovoriť“ (s. 47).

Martin Lukáš vyštudoval českú filológiu a filozofiu na FF UP v Olomouci (2012), pracuje v Oddelení literatúry 20. storočia a súčasnej literatúry v Ústave pre českú literatúru AV ČR v Prahe.